Běhání ⁽⁵³⁾

Dlouho jsem nic nenapsal, tak snad dnes, když je ten štědrý den. Přeji Vám krásné Vánoce a hodně zdraví a neposedné nohy v novém roce.

Naposledy jsem psal někdy v březnu. Od té doby se nic zásadního nezměnilo. Pořád běhám, jen jsem o tom nějak neměl potřebu psát. Do konce roku ještě pár výběhů zbývá, tak o kilometrech až příště.

Včera už od rána jsem “věděl”, že to večer dám. Vloni v květnu jsem běžel svůj sedmý půlmaraton v čase 2:19:39 a na dlouho se stal mým osobním rekordem. Od té doby jsem uběhl dalších sedm půlmaratonů (čtyři z toho teď v lednu), ale všechny v horším čase. Včera mě čekal můj patnáctý a já věděl, že se pokusím o osobák.

Nejsem žádný běžec, který řekne, že se jde trochu vyklusat a dá padesát kilometrů v tempu 4:40. Já jsem docela rád, když v takovém tempu dám jeden jediný. Jsem běžec, co je šťastnej jak blecha, když dá desítku pod hodinu.

Pokořit svůj loňský osobák není pro mě jen tak. Mám v živé paměti to úsilí, které mě to stálo. Je jasné, že se to musí naplánovat. Co mi je hned jasný, i když by to bylo krásný, že útok na dvojhodinovou hranici je zcela mimo mé současné schopnosti. Už vím, že tempo 6:10 jsem schopný udržet patnáct kilometrů a pak prostě chcípnu. A to nechci, to je jasný.

Takže kompromis zněl: běžet prvních deset kilometrů tempem 6:10 a pak zpomalit na 6:20 a pokusit se v tomto tempu doběhnout až do cíle. Byl by to krásný čas 2:12. Hned jak jsem si to takhle krásně namaloval mi bylo jasné, že realita bude mnohem košatější a že to bude dobrodružství.

Plán byl jasný. Sobota a neděle 24. a 25. února dva delší běhy. Den volna a v úterý další delší běh trochu relaxační. Pak den volna a ve čtvrtek a v pátek 1.a 2. března zase dva delší běhy. Trochu mě v hlavě strašil plán, zaběhnout každý ten běh o kousek dál. A tak jsem šel na to.

Sobota 24. února večer v šest vybíhám. Tempem se držím hodně zpátky, abych se nezmordoval hned prvním během. Trať jsem zvolil tu nejčastější a nejvyběhanější. Je skoro po rovině (i když jsem na Vysočině, že jo). Výsledná vzdálenost byla dána výběrem této trasy a to 12 km. Nic převratného. Průměrné tempo 7:30, teplota -9°C.

Druhý den neděle 25. února. Opět večer v šest. Tentokrát volím výběh ven z města. Hurá do kopců. Volím známou trasu kolem Staré plovárny, Pančavu do Ráje a Rančířova. Neodbočuji na Okrouhlík, protože to by už bylo pro dnešek moc. Běželo se fajn, jen jsem trochu polevil v tempu, což bylo dáno druhým delším během v rozpětí 24 hodin, ale taky zvolenou trasou, kde vlastně kromě začátku neexistuje rovina, no a taky teplotou -12°C. Tempo 8:01. Výsledná vzdálenost 14 km, takže o dva víc než včera.

Pondělí jsem dle plánu vynechal a vyběhl jsem v úterý 27. února. Teplota stále -12°C. Jako trať jsem chtěl vybrat svou standardní dvanáctku kolem řeky a když bude nálada, tak si kolečko mezi lávkami udělám ještě jednou. Byla by to krásná patnáctka. Ale na můj vkus moc rovná, takže se v průběhu prvních kilometrů rozhoduji běžet po Mlýnské a vyběhnout ten nechutný kopec po Dělnické ulici a pak po Helenínské ke Břízkám a po Polenské zpět. Zde se pak napojit na cyklostezku kolem řeky. Je to sice dál, ale o to horší cesta. Výsledkem je 15 km tempem 7:51. Takže docela pohoda.

Předminulý týden jsem se moc necítil a měl jsem pocit, že na mě něco leze, pak to zase přešlo. Od středy už ale ležím jak volský hnát s nějakou chřipajznou, či co. Alespoň si trochu odpočinu a zapřemýšlím.

Minulý týden jsem si řekl, že budu začleňovat jednou do týdne intervaly. Závoďáci se diví, k čemu to hobíkovi, který ještě k tomu ani nezávodí je. Nu pro zpestření přece, to dá rozum. Nezávodím a nemusím tudíž na nic trénovat. Ono by to taky v mých padesáti sedmi letech bylo asi k prdu.

Když ale člověk nezávodí a nežene ho do běhu potřeba naběhat kilometry, které potom zúročí v závodě, musí si najít jinou motivaci. To, že vás běhání baví nestačí k tomu, abyste jak blb vstal ráno o hodinu dřív a vyběhl do mrazivého rána. Nebo po únavném a náročném pracovním dni se převlékl a jen tak si šel zaběhat dvacet kilometrů. Teda to bych asi lhal, že se přesně tohle nestane. Stane a mě se to stává dost často.

Ale přesto, jsou okamžiky, kdy se mi nechce. Někdy se neukecám a pak jsem na sebe naštvaný. Někdy se ukecám až časem a pak vyběhnu s plným žaludkem až po večeři. Každý, kdo to alespoň jednou zkusil, tak ví, že to není to úplně ořechový a když to všechno dobře dopadne, tak máte jen pokaženou první část běhu.

Nevím, jestli takto vypadám i zvenku, ale uvnitř se cítím přesně tak. Něco na mě leze. Chtěl jsem dnes běžet něco delšího, ale trochu jsem ubral na svých běžeckých představách.

Původně jsem chtěl dát něco delšího, tedy půlmaratónek a dál. Měl jsem v plánu po každých patnácti minutách běhu zařadit dvě minuty chůze. Říkal jsem si, že mě to pomůže zdolat delší trať.

Ale ouha, již včera mě začaly pobolívat klouby, divně se zajížděly za očima a taky od nosu až dovnitř do hlavy. Když jsem se nadýchl, tak ten chladný vzduch (v obýváku máme 24 ° C) se prohnal hlavou, narazil na zadní stranu skla, na kterém se objevily malé prasklinky. Do ho ale nezastavilo, stočil se po obou stranách, prohnal se kolem uší a vepředu, někde za čelem se zuřivým úderem. Takový malý osobní CERN.

Dnes se mi tak, že dá rozum, vůbec nechtělo. Nakonec jsem se ukecal. Mé běžecké já již v představách podnikala dlouhý a nikdy nekončící po zimní Vysočinou. Mé druhé já, na protivnější, do to brblalo: “To nedáš! Dneska ne. Zkus jen taková tu zdravotní. Hele 5 kilometrů max, jasný!?”