Běhací úspěchy ⁽¹⁰⁾

Včera večer jsem si šel zase zaběhat. Neměl jsem předem stanovený žádný cíl “jak” ba ani směr “kudy” vlastně poběžím. Až dole u řeky jsem se zkratovitě rozhodl odbočit doprava a tudíž ven z města.

Vzal jsem to tedy tradičně kolem Staré plovárny, Pančavu a Sasovským údolím. To je moje oblíbená trasa pro takovéto letní ranní běhání. V takovém případě to V Ráji můžu vzít kolem tankových opraven domů, což je pěkná devítikilometrová trasa s dost brutálním převýšením.

Ale nějak se mi nechtělo končit a tak jsem se z Ráje vydal dál k Rančířovu. To už bylo jasné, že z toho bude minimálně čtrnáctka. Čekal jsem na to, co se mnou udělá první hodina běhu. Tam se to vždycky tak nějak láme. Mezitím jsem už ale proběhl Rančířovem a u rybníka místo doprava směrem k Okrouhlíku jsem to vzal vlevo směrem na Čížov. Tak a bude z toho nejmíň osmnáctka, tedy jestli se něco nestane a já nezastavím.

V Čížově začíná ta správná prověrka zbylých sil, pekelně dlouhé a vytrvalé stoupání, které končí nahoře nad Okrouhlíkem u chaty, kterou celostátně proslavili Iráčtí migranti.

Běh kolem Okrouhlíku proběhl bez problémů. I následné mírné stoupání k popické silnici. Pak kilometrová rovinka do Vysoké a kolem zahrádek. No a jelikož nejsme v Alpách (ale platí to i tam), tak když běžíte dost dlouho do kopce, tak musí přijít chvíle, kdy zase poběžíte dost dlouho dolů. No a ta chvíle, jak jistě místně znalí vědí právě za zahrádkami na Vysoké, kdy se pod vámi rozevře výhled dolů na Hosov a vzadu ještě níž je vidět Jihlava.

A je to tady! Ať už započítám onen ojedinělý běh z 29.12.2015, po kterém nenásledovalo vůbec nic, nebo to vezmu až od 10. července 2016, kdy jsem začal opravdu běhat, tak je to tady. Dnešním během jsem překonal hranici 1000 naběhaných kilometrů. Když jsem začal chodit, tak jsem byl zvědavý, za jak dlouho ujdu tisíc mil. Teď už to vím. Dvakrát do roka a ještě zbude prostor pro běhání.

Ale, že to vezme takový kalup a naběhám tisíc kilometrů za osm měsíců, tak to jsem vážně nečekal.

Takové výročí si zaslouží trochu té statistiky. Takže:

Blíží se sedm měsíců od 10. července 2016, tedy okamžiku, kdy jsem se rozhodl začít běhat a také běhat začal. Takže ne, jako v prosinci 2015, kdy jsem zkusil běžet zničehonic deset kilometrů a pak jsem skoro tři dny nemohl chodit. Hned v srpnu jsem zkusil dvakrát překonat onu, pro mne magickou, půlmaratonskou vzdálenost. Bylo to sice indiánským během, tedy v pravidelných intervalech prokládaným chůzí, ale bylo to.

Ten druhý srpnový půlmaraton jsem dal za 2:46:14. Pak jsem to znovu zkusil v září, ale byl jsem ještě o dvě minuty pomalejší a to jsem si říkal, že musím být čistě teoreticky rychlejší, když jsem posunul od posledně poměr běhu ku chůzi. Čas má ale viditelně jiné tabulky, než já. Čtvrtý půlmaraton jsem běžel v říjnu. Tady už je na místě dokonce i slovo běžel, protože jsem ho celý uběhl. Ale ouha, byl jsem zase o nějakou tu vteřinu pomalejší. No, co na to říct, že jo. Je to celkem jasný. Souvislý běh mi bere víc síly než střídání běhu a chůze a tak je souvislý běh pomalejší.

Co s tím? Tak to je taky jasný. Běhat! Zbytek podzimu a celou zimu jsem se věnoval delším pomalým běhům a zvykal své tělo na tento druh pohybu s tím, že na jaře to snad bude znát.

Včera nadešel den D. V jednu hodinu odpoledne jsem vyběhl. Vybral jsem si nekompromisně trasu vedoucí přes samé kopce. Přece nebudu kroužit po cyklostezce kolem řeky. Je tam sice krásná rovinka a po jedné straně i asfalt, ale je tam taky nuda. Je to na sedm koleček a to by má hlava fakt nezvládla.

Hned po několika kilometrech se mi zdálo, že něco není v pořádku a marně jsem čekal na tu běžeckou pohodu, do které se tělo přepne. Asi se rozbil přepínač. No, co už. Běžel jsem dál. Když došlo na ty největší kopce, tak už jsem byl docela vyfluslej. Jednou jsem si chtěl zkrátit cestu kolem řeky a oběhnout tak jedno dost nepříjemné stoupání. Řeka byla ale nějak širší, všude samá voda. Musel jsem to otočit a místo nepříjemného stoupání vyběhnout po čtyřech šílenej kopec. Takže dnes už žádná zkratka.

Předevčírem jsem se rozhodl prověřit, jak blízko už je jaro. Teď jsem celou zimu běhal dlouhé a pomalé běhy. Je to fajn, člověk si zvykne běžet dlouho a být celou tu dobu jen sám se sebou. Není nadto o něčem hloubat a najednou ejhle, už je pryč dalších pět kilometrů. Doufám, že mi to pomůže, až bude pěkně teplo a sucho, ale nic ve zlém, už to trvá trochu dlouho.

Ptáci už ráno řvou jak krávy, zima už taky trochu polevila. Tuhle jsem nad kostelem viděl mračno ptáků, kteří přilétli odněkud z jihu a radili se, kam dál.

Předevčírem svítilo sluníčko a vypadalo to, že konečně zase můžu odhodit zimní doplňky a zkusit si skutečně zaběhat. Řekl jsem si, že se trochu potrápím při vyšších tepových frekvencích a tak jsem si nastavil alarm až na 149. Laťku anareobního prahu jsem zády pořád nadzvedával. Pořád jsem čekal, kdy vyplivnu. Doběhl jsem ale celou trasu dlouhou dvanáct kilometrů a kousek.

Včera jsem poprvé v životě uběhl půlmaraton. Časem 2:49:41 sice deset minut před zavíračkou (časový limit na půl maraton jsou 3 hodiny), ale je to tam!

Běhat jsem začal teprve před měsícem ve svých 56ti letech.
Střídám pravidelně běh s chůzí, v čemž mi pomáhají moje hodinky Garmin Forerunner 220.

Před měsícem jsem začal s intervalem běh/chůze 1/5. Koncem srpna jsem interval posunul na 1,5/4,5 a od začátku srpna běhám interval 2/4. Při rychlosti běhu kolem 12 km/h a chůze kolem 6 km/h to znamená, že za dvě minuty uběhnu stejnou vzdálenost, jako následně ujdu za čtyři minuty. Půlku tedy projdu.