30 kilometrů

Tak na tohle jsem se chystal už od jara, kdy jsem zaběhl 25 kilometrů. Myslel jsem, že k tomu dojde někdy v létě, ale problém s kyčlí to odsunul až na dnešek. Přirozeně to ale nebylo tak, že jsem si řekl, jdu zaběhnout 30 kilometrů a bylo vymalováno.

V září mám docela dost naběháno a tak jsem už zhruba týden uvažoval o tom, že vyběhnu na delší běh a uvidím. Hodně se mi líbila myšlenka běžet přes Zaječí skok, protože jsem tudy mnohokrát šel a ani jednou neběžel.

V šest ráno koukám na meteo předpověď a je jasné, že pokud to chci dnes realizovat musí to být hned, protože už kolem jedenácté má začít pršet víc než by se mi líbilo. Teplota 9°C a slabě mrholí. Takže trenky a na nohy Salomony s membránou. Na vrch funkční triko Moira s dlouhým rukávem. Do pružného pásu klíče. Pokud by se meteorologové spletli, tak jsem raději do ledvinky nacpal nepromokavou větrovku.

6:18 vybíhám. Než zabouchnu dveře, raději dvakrát zkontroluji, že v pásu jsou klíče. Tohle nemůžu pokazit. Už jsem dvakrát zůstal stát před zabouchnutými dveřmi bez klíčů a mobilu. Manželka a dcera v práci a syn v Brně. Dnes je to v pohodě. Jsou tam.

Vybíhám směr Zaječí skok. Cesta vede nejdříve městem. U Centrostavu mám ještě možnost přehodnotit svůj záměr a běžet rovně po jedné ze svých oblíbených tras. Byla to má první trasa, kterou jsem souvisle běžel 8.10.2016 a hned 9.10.2016 ještě jednou, pro kontrolu, protože jsem nemohl uvěřit, že se to stalo. Za necelý měsíc to bude rok.

Odolal jsem a odbočil směr Zaječí skok. Zatím jsem se nedostal do svého rytmu. Běžím bez hudby. Po šesti kilometrech přibíhám k Zaječímu skoku. Takhle brzy po ránu jsem tady nikdy nebyl. Jdu až ke kraji skály a chvíli se kochám.

Vracím se na stezku, která mě donese do Rantířova. Ze Zaječího skoku je to do Rantířova skoro pořád z kopce. Využívám to k odpočinku. Stejně se nedá běžet nějak rychle. Cesta je samý kořen a plná mokrých kamenů.

Osmý kilometr. Rantířov už je na dohled. Skoro už ani nemrholí. Běžím kolem hřiště, míjím kulturák, který má svá šťastnější léta ji dávno za sebou. Pamatuji si ho ještě jako novou a moderní budovu. Běžím kolem hospody, kde čas zapracoval zcela opačným směrem. Za mého mládí šlo o hospodu čtvrté cenové skupiny, kde se desítka čepovala za korunu sedmdesát a skoro žádný večer nechybělo několik kytar, mandolína a dokonce ani housle. Sakra, to byly časy.

Běžím dál pod viaduktem, kolem zahrádek a odbočuji směrem na Bradlo. V nohách mám už skoro deset kilometrů. Konečně mám pocit, že se dostávám do rytmu. Teď mě čeká nejtěžší úsek. Z Rantířova až na Vysokou je to pořád do kopce. Jestli to dám? Nevím, ale je to výzva. Při většině běhů mám po desátém kilometru barák už na dohled (obrazně).

No nic, zatím to jde. U rybníka na Bradle mám za sebou jedenáct kilometrů. Cesta ale pokračuje pořád dál a pořád vzhůru. Na třináctém kilometru přebíhám výpadovku na Pelhřimov. Dnes poprvé jsem rád za to, že je doprava řízena kyvadlově. Když dobíhám, vidím projíždět posledních pár aut od kruháče. Super, teď mám na chvíli silnici jen pro sebe.

Za silnicí zapínám empétrojku. Sakra, nechápu, proč někdo má potřebu na tak malej displej narvat tolik zbytečných informací. Mačkám jeden knoflík za druhým. Koukám nějaký “root”, teď zase “System Volume”. Jsem pro obnovu trestu smrti pro výrobce týhle šílenosti. Hele, “Run47″! No konečně. Ruším, co jsem nařídil. Trest smrti je absurdní.

Tu hudbu nezapínám jen tak. Přede mnou je výběh na Vysokou. Dva kilometry pořád do kopce, pokud zapomenu na ty tři, co už mám za sebou. Techno je super! Znovu se mi vkrádá myšlenka na trest smrti pro autory něčeho takového. Techno vystřídaly krotitelé duchů. Tak to je ještě na rozčtvrcení, máčení v kyselině a utopení. Takhle skončil Rasputin, ne?

Konečně, rovinka. Pro mě něco jako náhorní plošina! Trochu se za běhu snažím vzpamatovat z těch nastoupaných metrů. Běžím kolem chaty grafické školy. Nikde nikdo, jen dřevěné sochy na mě tupě zírají, co tady blbnu v tom mrholení. Aha, ono zase začalo mrholit. Na větrovku v ledvince kašlu. Ješ tě je to OK.

Na křižovatce Jihlava-Popice-Vysoká-Okrouhlík mám možnost to vzít rovnou domů. K těm šestnácti kilometrům by se připočetlo ještě dalších šest, takže výsledkem by byl pěkný půlmaratónek. Odolal jsem a bez zaváhání přebíhám křižovatku směr Okrouhlík. Po tomto rozhodnutí vím, že běžím něco výjimečného. Pravda, už jsem běžel dvacet pět kilometrů, ale dnes mám za sebou šestnáct kilometrů, šílené stoupání a přitom se cítím skvěle. Po únavě zatím ani slechu.

Na okrouhlík je to pořád z kopce. Super, zase odpočívačka, zase zývačka. Teď je rozhodující, kam se vydám. Červená kulička je vlevo směr Rantířov, modrá směr Čížov. Bez rozmyšlení si vybírám modrou kuličku. Asi jsem se zbláznil, vždyť je to až k celostátně známé chatě pořád do kopce. Další kilometr a půl vzhůru k nebesům. K té chatě. Je to ta, kterou proslavila irácká rodina, která tam dočasně bydlela po té, co ji sem letecky přepravila na dovolenou jedna štědrá nadace. Je to ta rodina, která nešetřila slovy díků, když dostala k trvalému bydlení zbrusu nově zrekonstruovaný byt v činžáku. Tehdy hlava rodiny řekla, že oni jsou z Iráku zvyklí na vyšší standard a že nebudou bydlet v přemalovaném kravíně. A po těchto slovech nastoupili do autobusu a odjeli na fakultativní výlet do Spolkové republiky Německo.

Sbíhám od chaty do Čížova. Netušil jsem, že takový seběh dá tak zabrat. Zatím jsem ten kopec vždycky běžel směrem nahoru. A byl jsem rád, že tentokrát to bude naopak. Ale ouha. Nohy se chtěly nacpat do špiček, snad úplně celé nebo co.

V Čížově mě zastihl dvacátý kilometr. Z Čížova na konec Rančířova to je další dva kilometry, takže někde u rančířovského rybníka mě zastihla pomyslná cílová páska půlmaratonu.

Další kilometr a jsem V Ráji. Ne že jako vidím andělíčky, ale V Ráji s velkým V a velkým R. Přede mnou další velké stoupání. Adam s Evou se dostali z ráje v podstatě jednoduše tak, že sežrali jablko. Já musím vyběhnout pět set metrů stoupání bez jablka a bez Evy.

Po výběhu se řítím starou lipovou alejí dolů do Sasovského údolí. Ty lípy byly staré už když se narodila Marie Terezie. Dole v Sasovském údolí mě zastihla poslední zásadní meta a to dvacet pět kilometrů, Je to, až do dneška, nejdelší vzdálenost, kterou jsem uběhl.

Teď už věřím, že tu třicítku dám. Já ji fakt dám!

Běžím přes Pančavu, kolem Staré plovárny. Kdybych to teď vzal domů, bude mi kilometr chybět a nezbude ani metr na vychození. Takže pod City parkem odbočuji nikoliv vlevo, ale vpravo směr zoologická zahrada. Hele, zase modrá kulička. Dnes mi metrix vážně přeje. Dobíhám až k letnímu kinu, které oběhnu a vracím se zpět. Rovinka za City parkem je pro mě zakletá. Vždycky mi tam dojde šťáva. Dnes tomu není jinak. V půlce mi dochází šťáva. Naštěstí přesně v okamžiku, kdy se na mých Garminech rozzářilo číslo 30,00. Ještě na volnoběh dobíhám na druhý konec City parku a vybíhám krátký kopeček na silnici. Vypínám hodinky a posledních jeden a půl kilometru se vychodím. Teď přichází k duhu větrovka, kterou jsem celou dobu nechal v ledvince. Oblékám si ji, abych neprochladl. Zrovna začíná mírně pršet. Tak tohle vyšlo úplně parádně.

Ze záznamu jsem zjistil:

• Vzdálenost 30 km 130 metrů
• Délka běhu 3 hodiny 46 minut
• Nastoupáno 981 (endomondo) 999 (smashrun)

Ať je to s tím nastoupáním jak chce, je to skoro kilometr. Tak to je šílené. Ale co, “šílený” je mé druhé jméno. A tady je odkaz na tento běh na Endomondo.