Procházky


I když běhám, tak chodím

23.02.2019

Od doby, co běhám jsem se skoro nedíval, jak jsem na tom s chozením. Poslední rok jsem se na statistiky nepodíval vlastně vůbec. Teď, když mám problém s tím zatraceným kolenem, tak mi chůze zase přijde jako docela dobrý nápad. Když nemůžeš běžet, tak jdi. Nedalo mi to a mrkl jsem se do statistik na Endomundu, kde je všechno pěkně od začátku.

Tento graf ukazuje mé chodecké aktivity. Skromný a nenápadný začátek v druhé polovině roku 2014. Euforii roku 2015 a výlet do nebes v roce 2016. V polovině roku 2016 jsem začal běhat, ale i tak mi zbylo dost prostoru nachodit nejvíc kilometrů. V dalších letech přidávám na běhání. A je to přirozeně na úkor chůze. Když to dám dohromady, vypadá to už trochu lépe.

Ten blázinec z roku 2016 je pro mne dlouhodobě neudržitelný, ale krásně vidět, že dohromady se každý rok dostanu nad 3000 kilometrů. Je také hezky vidět, jak běhám víc a víc. Že je to na úkor chůze je jasné. Každý rok se mi něco stane (je zajímavé, že ta zranění se udála vždy na jiných aktivitách než při chůzi či běhu) a vždy se uchýlím k chůzi, takže nakonec to s tou chůzí nedopadá tak špatně, jak jsem si představoval.

Teď, když mám porouchané koleno, tak jsou procházky zase aktuální. Navíc venku se dělá opravdu krásně.


Malá silvestrovská desítka

31.12.2017

Díval jsem se na předchozí roky a nemohu říct, že silvestrovská procházka je tradicí. Vloni 30.12. sedmnáct kilometrů, předloni to jóóó, to bylo krásných šestnáct kilometrů přesně na Silvestra. No a 2014 široko daleko nic.

Celé odpoledne se dělám s chlebíčkama a jednohubkama. Pak si to všechno donesu k televizi, otevřu láhev vína a začnu. Do půlnoci to nikdy nestihnu. Teda tu láhev a jednohubky to jó. Ale ty chlebíčky dojídám i druhý den.

Ta dopolední procházka je prostě v tomto světle nutná. Skoro povinnost. A tak jsem vyrazil.

Vzal jsem to neprozřetelně přes tankodrom směr Okrouhlík. Ten tankodrom nebyl úplně dobrý nápad. Od bahna tam byly i stromy. Než jsem se dostal k Rančířovskému rybníku, tak jsem vypadal jak bezdomovec, který právě vylezl z kanálu. Ale co. Trochu mrholilo, tak se to trochu opláchlo. Bohužel jen trochu.

Nikde žádný sníh, jen šeď a mokro. Doma na mě čeká poslední kousek husy od Štěpána. Je na čase s ní definitivně zatočit. Takže z Okrouhlíku hurá domů.

Moc se neopijte a zítra se jdeme proběhnout ;-)


Jak jsem začal chodit

20.8.2016

Toto není vzpomínka na devátý měsíc mého života, ale na stále nedávnou minulost. V článku o hubnutí jsem popisoval úplný začátek svého chodeckého úsilí. Jak jsem chodíval nejdříve sporadicky jen o víkendech, pomalu se počet kilometrů zvyšoval, stejně jako četnost mých procházek.

Kolik toho vlastně nachodím? To byla otázka, která mne s přibývajícími kilometry začala zajímat. Krokoval jsem si zpětně své procházky na mapách, zapisoval jsem si zjištěné kilometry do excelové tabulky. Šílené! Jinak se to nazvat nedá.

Pak jsem od ženy dostal sporttester a mé snažení se znásobilo. Vše ale opravdu začalo až s objevením www.endomondo.com. Zde je celkový stav mého procházkového "šílenství":

Vloni, tedy v roce 2015 jsem si řekl, že se budu snažit chodit každý den. Přirozeně, každý den se na procházku vyrazit nepodaří, ale snaha se taky cení. Docela se mi toto předsevzetí dodržovat dařilo a tak jsem v roce 2015 nachodil pro mne neuvěřitelných 2752 km. Počet procházek i jejich délka neustále rostla.

V říjnu jsem si řekl, že zkusím každý měsíc nachodit desetinásobek počtu dní v měsíci. Je to neuvěřitelné, ale daří se mi plnit i toto předsevzetí. Kromě května, kdy jsem měl pochroumanou nohu, jsem nachodil každý měsíc o nějaký ten kilometr navíc. Chodím tedy tak 302 až 369 km měsíčně.

Rok 2016 má 366 dní, takže bych měl nachodit 3660 km. Jestli se něco nepokazí, bude to určitě víc.

Rychlost procházek se také stále zvětšovala, až jsem kolikrát měl sto chutí se rozběhnout. Jednoho dne jsem tomuto pokušení neodolal. O tom ale až někdy příště.


Mých 1000 mil

28.9.2014

Již léta chodím na procházky. No tak procházky, má žena tomu říká pochoďáky. Tuhle se mě někdo ptal, kolikže toho nachodím. Jó, tak to nevím, musím odpovědět popravdě. Vím, že mé trasy měří 10, 15 i 20 kilometrů. Méně jen, když mi je opravdu špatně. Na více už zase v jednom odpoledni není více času.

Nedávno se můj známý Petr Ozogán vydal na závod Craft 1000 miles Adventure. Už počtvrté a letos, jako poprvé a vůbec jako první "pěšák" tento závod dokončil. Smekám před tímto výkonem, protože je pro mne, alespoň v tomto životě, nepředstavitelný. Jeho video najdete zde. Video o závodě jako takovém pak zde.

Ušel jsem už na svých procházkách taky takovou vzdálenost? Jasně, že ne za 20 dnů jako Petr Ozogán, ale třeba za rok nebo dva? Tak to fakt nevím. Proto jsem se včera rozhodl své procházky dokumentovat.

Za ta léta jsem si vytvořil svou vlastní "síť" cest i necest, po kterých kráčím. V každém bodě mám na výběr, kudy dál a tak za pochodu si mohu cestu zkracovat nebo prodlužovat.

Dejte vědět v komentářích, pokud se vydáte "se mnou" alespoň po některých těchto trasách. No a kdyby byl někdo takový, kdo by se se mnou chtěl vydat na procházky ozvěte se (viz kontakty). Vyrážím skoro každou sobotu a neděli někdy mezi jednou a druhou odpoledne. Ale pozor, těch 6 km/hod je opravdu rychlá procházka :-)

Aktualizováno 23.3.2015 Od 15.2.2015 si měřím své cesty pomocí aplikace Endomondo ve svém mobilním telefonu. Zrušil jsem proto svojí tabulku, kterou jsem dříve ručně plnil a vložil jsem je do Endomondo, aby zůstaly zachovány údaje o cestách. Endomondo měří cesty dle GPS a vše zaznamenává do mého profilu na web.

Zde je odkaz: Endomondo


Krátká nedělní procházka

22.9.2014

V neděli odpoledně mělo na Vysočině pršet a tak jsem se rozhodl vydat se na krátkou procházku už dopoledne. Do oběda zbývaly zhruba dvě hodiny, takže žádná dvaceti kilometrová trasa to být nemohla.

Vybral jsem si proto trasu, jejíž délku mám již několikrát prověřenu a která má 12,5 km.

Vede ze Skalky, kolem Citiparku, dopravního hřiště k Staré plovárně. Kolem ní zadem na Pančavu. Z Pančavy přes Sasovské údolí do Ráje. Odtud pak zkratkou kolem tankové opravny a bunkru zpět na Skalku. Jak říkám čistých 12,5 km.

Vyrazil jsem svižně. U Staré plovárny začalo poprchávat, takže jsem se kapkám přesunutím procházky nevyhnul. Právě naopak. Odpolední mrak si to na poslední chvíli rozmyslel a obšťastnil obyvatele Havlíčkobrodska.

Cestou jsem udělal pár obrázků na svůj mobil. V cíli koukám, že cesta trvala přesně 1 hodinu a 40 minut. Průměrná rychlost tedy 7,5 km/hod. Tak to už je dobrý výkon.

Jinak, venku už je spíš listopad, než září. Matka Země prostě kašle na nějaké lidské kalendáře.


Zaječí skok - sobotní procházka

13.5.2013

Vydal jsem se v sobotu na odpolední procházku. Tentokrát jsem nezamířil k Vodárenským rybníkům, nýbrž jako cíl jsem si vybral Zaječí skok.

Proč? Inu, naposledy jsem tam byl jako kluk a mnoho si nepamatuji. Snad jen nervózní až zoufalé pokřikování učitelky, která se obávala, že některé ze svěřených dětí zopakuje onen legendární zaječí skok.

Doma jsem zjistil, že se dá jít ze Staré Hory po červené značce až k Zaječímu skoku a odtud zase dál do Rantířova.

No a cestu z Rantířova jsem již absolvoval mnohokrát - kdysi dávno dokonce naboso - ale to by už bylo úplně jiné povídání.

Den jsem si nevybral nejlépe,protože několik dní před tím pršelo a cesta byla blátivá a rozježděná nákladními auty. Jak jsem o pár set metrů dál zjistil, tato zapadlá část Jihlavy si žádala další elektrické vedení.

Na této cestě nebylo vůbec nic pozoruhodného, jen docela hezké svahy končící v řece. Co mne zaujalo stisknout spoušť mého mobilního fotoaparátu bylo pouze ztrouchnivělé torzo starého stromu - viz první foto.

Když jsem vyšel z lesa, spolu se mnou vyšlo i slunce a bunda šla kolem pasu. Všude kolem spousta květů a radujícího hmyzu.

Vůbec mne nevyvedlo z míry, že cesta se stáčí dolů do údolí i když Zaječí skok by měl být spíš nahoře - kdo by skákal z údolí, že jo.

Cesta se náhle rozdvojovala a červená značka neříkala vůbec nic. Jen si tam tak spokojeně okouněla namalovaná na stromě. Koukám po další značce a nic. Vpravo cesta pokračuje dál do údolí. Fajn, ale já bych raději přeci jen nahoru. Takže dobře tedy, jdu do kopce vlevo.

Jako cesta to sice nevypadá, spíše to je jen vyšlapaná cestička. Všude kolem spousty fialových květů Kostivalu. Tady by si babka bylinkářka přišla na své. Super, jsem nahoře a z prvního stromu se na mě šklebí červená značka.

Ještě pár set metrů a sláva, jsem tam. Tedy alespoň na stromě je cedule hlásající, že se nalézám na Zaječím skoku. Pak nějaké dvě hloupé směrovky, ale kdo by si všímal nějakých směrovek natož, aby si přečetl, co je na nich. Proč, vždyť jsi hrdina! Génius orientace. Ne nadarmo jsi běhal orientační běh.

Rozhlédnu se a vidím malou cestičku bokem. To bude určitě ono. A bylo. Dříve se pod skálou rozprostíraly louky Leopolda Kosovského z Horního Kosova. Dnes je to samý strom, vlastně už les. Výhled se tak roz za rokem stává méně a méně úchvatnější. I když výška je pořád stejně velkolepá. Tedy žádný pohled do hloubi Grand kaňonu nečekejte - jsme u jihlavského Zaječího skoku. Ale těch šedesát sedmdesát metrů také stačí k vyvolání toho podivného šimravého pocitu v žaludku, pokud se postavíte dostatečně blízko k okraji.

Udělal jsem pár fotek. Několik z nich je všude kolem tohoto textu.

Na rozpůleném kameni na kraji skaliska je vyryto spousta nápisů a symbolů. Ten nejviditelnější je "otisk" koňského kopyta. Tato podkova je svázána s pověstí a s důvodem, proč se této skále říká Zaječí skok. Jasně, Zaječí skok a podkova - to je jasné, to dává smysl.

Dává, nedává. Pověst praví (teď jen tak z hlavy) že v Plandrech žil velmi zlostný a nelítostný rytíř. Jednoho dne, když už toho vypil a moc, se rozhodl vyrazit na lov. Vyhnal své poddané a hurá do lesů.

Do cesty se mu připletl chromý stařec. I jeho velmi hrubě "pobídl" zařadit se do houfu nadháněčů. Hon mohl začít. V zápalu honu jezdil rytíř křížem krážem. Poddaní jen taktak stačili uskakovat. Onen stařec byl ale příliš pomalý a rytířův kůň jej srazil a smrtelně zranil. V okamžiku, když starcova duše opouštěla tělo se odněkud zjevil zajíc a pelášil si to mýtinou.

I jal se ho rytíř pronásledovat a na patálii se starcem v tu ránu zapomněl. Zajíc i kůň poháněny skoro šíleným rytířem se hnali a kličkovali mezi stromy. Blížili se ke skalnatému výběžku. Zajíc ale nezastavil a skočil. Rytíř již nestačil koně zastavit a oba se zřítili ze skály dolů a zahynuli. Když umírající rytíř naposledy otevřel oči, zdálo se mu, že na zlomek vteřiny zahlédl zajíce mizejícího v křoví na druhém břehu řeky. Kdo chce, ať tomu věří.

Červená šipka jasně ukazovala směr. a tak jsem se vydal po pěšině dolů. Po pár metrech jsem ještě narazil na další skalní výběžek. Asi bleší skok.

Jdu, jdu. Dlouho jsem již neviděl žádnou červenou značku. To nic, to je dobrý, kdo by se maloval se značkami, když tady není kam odbočit. Cesta končila na prostranství u řeky. Na všechny strany se rozbíhaly další cesta. A sakra. Asi sis ty orientační hrdino měl přečíst ty cedulky nahoře. Přece se nebudu vracet. Tahle řeka protéká Rantířovem a moc dobře si pamatuji, že z Rantířova kolem chat to bylo po proudu. Takže hurá po cestě proti proudu! Jó cestě, spíš pěšince.

Pak jsem na malé mýtince (červenou značku jsem už neviděl víc jak kilometr) jsem narazil na malý pomníček. Na to, že tam byl letopočet 1698, dost slušně zachovaný.

Doma jsem pak zjistil, že je to pomník třem dětem jihlavského pastevce, které se na tomto místě 17.8.1698 utopili při své cestě z Vyskytné domů do Jihlavy. Našel jsem i překlad německého textu. Zde je: "Roku 1698, dne 17. srpna Petra Lehrla městského pastýře v Jihlavě tři vlastní děti Petr Pavel, David a Marta, přicházeje od Vyskytné, zde spadly do vody a své životy zde nechaly. Bůh buď milostiv jejich duším. Jda kolem pomodli se za ně a popřej jim věčný klid." V planderské obecní kronice je pak ještě zapsáno, že kámen byl nalezen v roce 1926 v řece při těžbě písku a znovu vztyčen. Na opačné straně řeky - prý aby duše těch dětí to měly blíže k domovu.

Cesta byla stále horší a horší. Místy jsem již skákal z kamene na kámen. Občas se noha smýkla po vlhkém kořeni. Byl jsem přímo pod Zaječím skokem a obloukem kolem řeky se blížil k Rantířovu.

Hele, nějaká cedule! Nebyla turistická, ale informační, říkala, že je tady rezervace. Fajn, červená značka by se hodila víc. Najednou se les rozestoupil a já vyšel na mnohem větší cestu. A heleme se, červená značka. Teď mi bylo jasné, že jsem ze Zaječího skoku sešel špatnou stranou. Ale neva, zase bych nenašel ten pomníček.

Proti mě se vyřítily dvě turistky s lyžařskými hůlkami - lyže nikde. Jasně, je to skvělá věc, ale já bych si připadal jak důchodce. Šup přes potok a sláva - první chata na obzoru!

Takže teď už vím přesně, kde jsem. Teď už značky nepotřebuji. Minul jsem hřiště, starý "kulturák", pak ještě starší hospodu. Procházím pod viaduktem a silnice do Jihlavy je přede mnou.

Teď už to je domů jen sedm kilometrů. Rantířov a Jihlava jsou si zase o něco blíž, než před lety, kdy jsem tudy šel naposled. Poslední rantířovské domy končí o něco dál a první jihlavské domy zase o pořádný kus blíž.

Nechávám za sebou Státní veterinární ústav a první kapky mě nechávají úplně chladným. Teda spíš stále stejně horkým - těch sedm kilometrů je skoro pořád do kopce a můj "motor" má asi děravý chladič - jinak to nechápu.

Ještě potkávám starého známého. Vše je OK práce i děti - fajn, hned mi je líp. Teď už prší docela hodně. Snažím se přilepit kapuci k hlavě, ale vítr na to má jiný - zcela opačný - názor. Nechávám kapuci kapucí a zahýbám domů. Doma je taky všechno OK - jen pes udělal další loužičku. Vysvětlil jsem mu, že se to nedělá a ještě jednou, tak tu louži s ním vytřu, vyždímám a spláchnu. Myslím, že mě pochopil. Dokonce mám pocit, že jsem zahlédl náznak úsměvu v jeho bílými chlupy zarostlé tváři. V tom jsme na tom stejně.