Dnes to dám!

29.3.2018 | Včera už od rána jsem “věděl”, že to večer dám. Vloni v květnu jsem běžel svůj sedmý půlmaraton v čase 2:19:39 a na dlouho se stal mým osobním rekordem. Od té doby jsem uběhl dalších sedm půlmaratonů (čtyři z toho teď v lednu), ale všechny v horším čase. Včera mě čekal můj patnáctý a já věděl, že se pokusím o osobák.

Nejsem žádný běžec, který řekne, že se jde trochu vyklusat a dá padesát kilometrů v tempu 4:40. Já jsem docela rád, když v takovém tempu dám jeden jediný. Jsem běžec, co je šťastej jak blecha, když dá desítku pod hodinu.

Pokořit svůj loňský osobák není pro mě jen tak. Mám v živé paměti to úsilí, které mě to stálo. Je jasné, že se to musí naplánovat.

Co mi je hned jasný, i když by to bylo krásný, že útok na dvojhodinovou hranici je zcela mimo mé současné schopnosti. Už vím, že tempo 6:10 jsem schopný udržet patnáct kilometrů a pak prostě chcípnu. A to nechci, to je jasný.

Takže kompromis zněl: běžet prvních deset kilometrů tempem 6:10 a pak zpomalit na 6:20 a pokusit se v tomto tempu doběhnout až do cíle. Byl by to krásný čas 2:12. Hned jak jsem si to takhle krásně namaloval mi bylo jasné, že realita bude mnohem košatější a že to bude dobrodružství.

Jakmile jsem vyběhl, tak jsem věděl, že je to dobrý den. Držet tempo 6:10 se lehčeji řekne než provádí. Tak se stalo, že na pátém kilometru jsem byl na tempu 6:14. Tak takhle teda ne kamaráde, musíš trochu přidat a držet se plánu.

Přidal jsem, to jo, ale asi jsem to trochu přehnal a první desítku dokončil v průměrném tempu 6:04. Super! Teď ta jednodušší část: zpomalení. To mi snad půjde. Ubral jsem a snažil se, co nejvíc uvolnit.

Šlo to líp než jsem čekal. Bohužel ne až do konce. Do patnáctého kilometru jsem se dost držel plánu a tempa 6:20. Ještě ten šestnáctý by se docela dal. Pak mi to ale šlo pořád hůř a hůř.

Asi jsem to těch prvních deset kilometrů v tempu 6:04 přehnal. Proč jsem se jen nedržel plánu sakra!? Trochu jsem ještě zpomalil a snažil se znovu nějak uvolnit a odpočinout si. Chvilkami se zdálo, že to jde, chvilkami zase že ne.

Přes veškerou snahu nebyly poslední tři kilometry tak úplně podle mých představ a už vůbec, podle mých výpočtů. Zdálo se mi, že se hrozně vleču. Co mě hnalo vpřed bylo to, že i přes tyhle peripetie ten čas nevypadal zase tak beznadějně.

Už po páté jsem přeběhl vedle stejné tlupy spících kačen, které se s blbými kecy rozutekly do všech temných stran, aby se hned za mnou zase rychle vrátily do svého vyleženého důlku.

Myslel jsem, že pomyslnou cílovou páskou proběhnu ještě před tunelem, ale ne, hodinky mi ukázaly cíl až v tunelu. Pro jistotu jsem ještě proběhl celý tunel a ještě kousek za něj, aby zase naskočila džípíeska.

Když jsem mačkal stopku, byl jsem fakt rád, že to mám za sebou. Ten závěr nešel fakt podle mých představ. Garminy na mě ale hned zabzučely, že jako nový rekord. Tak jo, super! Teď ještě ty dva kilometry dojít po svejch domů.

Závěr: Nakonec se ukázalo, že jsem se od svých výpočtů moc neodchýlil a zaběhl čas 2:14:04. Takže obrovská spokojenost. Teď už můžu být po bitvě generálem a říct si, že jsem se měl víc držet svého plánu a nepřepísknout tu první desítku, protože pak by mi zbylo víc sil na ten závěr. A nebo bych taky klidně mohl s vyplazeným jazykem doběhnout za dvě a půl hodiny, a nebo to po sedmnácti kilometrech vzdát s tím, že dneska to nějak dře.

A tohle na běhání vlastně miluji. Ono kašle na vaše přání, představy a výpočty a nechá vás uběhnout jen to, na co v tu chvíli opravdu máte.

Vložte svůj komentář:
I᠎ H O P​ N