Archiv 2017


Malá silvestrovská desítka

31.12.2017

Díval jsem se na předchozí roky a nemohu říct, že silvestrovská procházka je tradicí. Vloni 30.12. sedmnáct kilometrů, předloni to jóóó, to bylo krásných šestnáct kilometrů přesně na Silvestra. No a 2014 široko daleko nic.

Celé odpoledne se dělám s chlebíčkama a jednohubkama. Pak si to všechno donesu k televizi, otevřu láhev vína a začnu. Do půlnoci to nikdy nestihnu. Teda tu láhev a jednohubky to jó. Ale ty chlebíčky dojídám i druhý den.

Ta dopolední procházka je prostě v tomto světle nutná. Skoro povinnost. A tak jsem vyrazil.

Vzal jsem to neprozřetelně přes tankodrom směr Okrouhlík. Ten tankodrom nebyl úplně dobrý nápad. Od bahna tam byly i stromy. Než jsem se dostal k Rančířovskému rybníku, tak jsem vypadal jak bezdomovec, který právě vylezl z kanálu. Ale co. Trochu mrholilo, tak se to trochu opláchlo. Bohužel jen trochu.

Nikde žádný sníh, jen šeď a mokro. Doma na mě čeká poslední kousek husy od Štěpána. Je na čase s ní definitivně zatočit. Takže z Okrouhlíku hurá domů.

Moc se neopijte a zítra se jdeme proběhnout ;-)


Když se zvrtne malé proběhnutí :-)

30.12.2017

Včera večer jsem se vydal na malé proběhnutí. Na to mám vyhlídnutou trasu kolem řeky, která měří něco málo přes dvanáct kilometrů. Ale ne vždy vše dopadne tak, jak si člověk naplánuje.

Když jsem vyběhl, tak jsem chvíli uvažoval, že bych své rozhodnutí změnil a dal jen krátkou pětikilometrovku kolem Staré plovárny. Nejlepší lék na takové úvahy je čas. Chvíli běžíte a oni vás ty hloupé nápady na zkrácení trasy přejdou. Teda nevím jak u vás, ale u mě to funguje. Na odbočce pod Citiparkem jsem ani na chvíli nezaváhal a vydal se k ZOO, což je ten správný směr kolem Jihlávky k Jihlavě.

Byla tma klid. To vážně miluji. Ještě chyběl pod nohama křupající čerstvě napadaný sníh. Ale člověk nemůže mít všechno, tak je to nějak zařízené a je dobré se s tím smířit. To hlavní je, že místo nápadů na zkrácení trasy se mi v hlavě rodila myšlenka na malé prodloužení. Právě jsem byl za Kauflandem a tak jsem měl na rozhodnutí ještě dva kilometry.

U Českého mlýna jsem se vydal místo k lávce za Kauflandem, ke kamennému viaduktu, který vede na Keťásek. Hned za Viaduktem jsem uhnul vpravo po cestě vedoucí k Lídlu a od něj zase zpátky dolů k řece.

Abych neběžel dvakrát po stejné cestě, tak jsem to vzal po chodníku kolem silnice až k myčce. Na tom chodníku mě přepadla další hloupá myšlenka. Odbočit směrem na Borovinku. Čelovku mám, tak proč ne :-)

U Borovinky jsem podběhl dálniční přivaděč a běžel polní cestou kolem rybníka na Bedřichov. Když jsem probíhal křižovatku, kde se nedávno stala ta šílená vražda, nedalo mi nevzpomenout si.

Dál už mi cesta byla více méně jasná. Kolem školy na Kollárově ulici, k hlavnímu nádraží a pak podél trati směr Helenín. Dole U břízek přes mostek a za ním hned vlevo lesíkem do šíleného kopce, který končí u rybníka za dalším Lídlem. Pak na křižovatku u Teska. Už tam skoro měsíc svítí taky nápis Decatlon. Musím se tam mrknout. Rozšiřuje to počet značek, na které si můžu v Jihlavě sáhnout.

Když jsem běžel dolu ke starému brněnskému mostu, tak jsem pochopil, že jsem opravdu blízko k půlmaratónku, ale že mi budou tak dva tři kilometry chybět. Když jsem odbočil ze starého brněnského mostu kolem městské policie za Citipark, tak mi bylo úplně jasné, co s tím. Vlastně stačí odbočit směrem na Starou plovárnu. Proč ne, když jsem na začátku běhu měl takovou chuť tam odbočit.

Proběhl jsem kolem plovárny a pro jistotu jsem se nevrátil přes mostek na druhou stranu plovárny, ale pokračoval jsem až na Pančavu. Ten kilometr se může hodit. S ním by ten půlmaratónek mohl končit přímo před barákem.

Z Pančavy jsem běžel zpět k plovárně. Po druhém břehu a po hrázi zpět k Citiparku. Od něj už je domů jeden a půl kilometru. Kouknu na hodinky a je mi jasné, že “cílem” proběhnu někde u studánky na Skalce. Trefil jsem se.

Těch pár set metrů od studánky domů už pěkně mírně vychodit, vyklusat. Až teď jsem si uvědomil, jak mě to dalo zabrat. Čas nic moc. Teda spíše blíž k tomu nic, než k tomu moc. Nohy mě pěkně bolely, ale byl jsem opravdu šťastný, že jsem to dal.

Dnes mohu říct, že je to včerejší šílenství bez následků. Nohy nebolí a kyčel je taky na svém místě :-) Vypadá to, že to nešťastné období kdy mě střídavě trápila kyčel a záněty zubů a troje antibiotika v jednom roce, je definitivně za mnou. Nerad bych to nějak zakřikl. Mám čtyři kila navrch (což je malý batůžek s notebookem). Doufám, že ho teď budu mít příležitost vyběhat.

To ale nechám až na příští rok.

Záznam běhu na Strava.com:


Co se mi v roce 2017 nepovedlo

26.12.2017

Konec roku se již blíží a můžeme začít pomalu rekapitulovat. Souhrn toho, co se mi podařilo i s čísly napíšu někdy hned zkraje nového roku, až bude tento rok definitivně za námi. Zbývá sice jeden či dva běhy, ale i tak to nechám na příště. Nicméně je pár věcí, co se nepovedly a také těch, co už nedám i kdybych se rozkrájel.

Takže, stejně jako vloni jsem chtěl nachodit a naběhat celkem desetinásobek počtu dní v roce, tedy 3650 kilometrů. Je jisté, že tohle už letos nedám a zůstanu tak čtyři sta kilometrů před branami. Ale dal jsem přes tři tisíce kilometrů, což je pro mne stále malý zázrak.

Letos mě dost potrápila zranění. Nikoliv běžecká, ale běhání ovlivňující. Nejhorší byla ta blbost s kyčlí. Po naší zahradě se prohnal bagr a já se usmyslil, že ty hromady hlíny přeházím přes síto a porozvážím po zahradě. Ne, že by to nešlo zrealizovat. Ne, že bych to nezrealizoval. To jóóó. Ale té hlíny s kamením bylo opravdu hodně a jí si při nabírání lopaty pomáhal nohou. No a bylo to. Nakonec jsem musel skoro na dva měsíce vypustit běhání a skoro i chůzi na delší vzdálenosti. Ta bolest v kyčli se pak několikrát vrátila. Koneckonců se tu a tam připomíná dodnes.

Nestačilo, že jsem zpomalil díky kyčli. Začaly mě trápit zuby a to víc než jindy. Záněty a antibiotika nepatří k věcem, které by výkony nějak výrazně podpořily. To všechno asi výrazně přispělo k tomu, že jsem nezdolal svou celoroční dávku kilometrů.

Pořád jsem nedal žádný maraton. Ne že bych to měl letos v plánu, ale nedal. Nicméně jsem dal svůj prozatím nejdelší běh. Nejdříve 25 kilometrů a později jsem to zvedl na 30 kilometrů. Musím připustit, že jsem s tímto výsledkem dost spokojený. Nějak nevnímám ty kilometry, ale skutečnost, že jsem dokázal běžet v kuse téměř čtyři hodiny. Tohle je pro mne skutečně neuvěřitelné. Doufám, že budu mít možnost se příští rok posunout zase o kousek dál.

Nějak se nedokážu dokopat k nějakým rychlostním výkonům. I když zlepšení v letošním roce v tomto směru nastalo. Vlastně tak trochu navzdory tomu, že jsem se o nic moc nesnažil. Jen si tak běhám, jak se mi chce. Tu a tam si pak zkusím zaběhnout trochu rychleji, nebo trochu dál. Když se to nepodaří, nic se neděle.

Pořád je pro mně důležitější samotné běhání, než dosahovat nějakých výkonů.


Naběháno 2000 km

18.11.2017

Tak dnešním během jsem dle svých statistik překonal hranici 2000 km. Počítáno od 10.7.2016, kdy jsem začal běhat. Tedy toho desátého jsem to ještě nevěděl. Byl to jen pokus.

Pokus, jestli jsem vůbec v padesáti šesti letech schopen začít běhat. Pokus, jestli můj plán, jak toho dosáhnout bude fungovat. Fungoval a já stále běhám :-)

Chtěl jsem se dostat do kondice. Nevyplivnout duši při dobíhání autobusu. Dlouhodobý plán byl v šedesáti letech být schopen uběhnout půlmaraton. No, jestli tohle vyšlo nevím. Na to si budu muset ještě tři roky počkat. I když za ten rok a půl jsem už absolvoval tuto vzdálenost desetkrát. Párkrát jsem si ji o pár kilometrů prodloužil.

16.září letošního roku jsem uběhl zatím svou nejdelší vzdálenost 30,13 km. Z toho jasně vyplývá, že nejsem žádný maratonec. Jen půlmaratonec. Možná časem, uvidíme.

Běhání mě ale pořád baví. Možná, že mě baví čím dál tím víc. 30.8.2020, kdy budu mít šedesáté narozeniny, přesně v ten den, bych si opravdu rád šel zaběhnout ten půlmaratónek. Obávám se ale, že to je jen toužebné přání. Všichni mi budou chtít popřát, smáčet ve víně své huby mastné od chlebíčků a povídat si.

S touhou nasadit sluchátka, nazout kecky a na dvě hodiny zmizet v lesích zřejmě zůstanu osamocen.


30 kilometrů

16.9.2017

Tak na tohle jsem se chystal už od jara, kdy jsem zaběhl 25 kilometrů. Myslel jsem, že k tomu dojde někdy v létě, ale problém s kyčlí to odsunul až na dnešek. Přirozeně to ale nebylo tak, že jsem si řekl, jdu zaběhnout 30 kilometrů a bylo vymalováno.

V září mám docela dost naběháno a tak jsem už zhruba týden uvažoval o tom, že vyběhnu na delší běh a uvidím. Hodně se mi líbila myšlenka běžet přes Zaječí skok, protože jsem tudy mnohokrát šel a ani jednou neběžel.

V šest ráno koukám na meteo předpověď a je jasné, že pokud to chci dnes realizovat musí to být hned, protože už kolem jedenácté má začít pršet víc než by se mi líbilo. Teplota 9°C a slabě mrholí. Takže trenky a na nohy Salomony s membránou. Na vrch funkční triko Moira s dlouhým rukávem. Do pružného pásu klíče. Pokud by se meteorologové spletli, tak jsem raději do ledvinky nacpal nepromokavou větrovku.

6:18 vybíhám. Než zabouchnu dveře, raději dvakrát zkontroluji, že v pásu jsou klíče. Tohle nemůžu pokazit. Už jsem dvakrát zůstal stát před zabouchnutými dveřmi bez klíčů a mobilu. Manželka a dcera v práci a syn v Brně. Dnes je to v pohodě. Jsou tam.

Vybíhám směr Zaječí skok. Cesta vede nejdříve městem. U Centrostavu mám ještě možnost přehodnotit svůj záměr a běžet rovně po jedné ze svých oblíbených tras. Byla to má první trasa, kterou jsem souvisle běžel 8.10.2016 a hned 9.10.2016 ještě jednou, pro kontrolu, protože jsem nemohl uvěřit, že se to stalo. Za necelý měsíc to bude rok.

Odolal jsem a odbočil směr Zaječí skok. Zatím jsem se nedostal do svého rytmu. Běžím bez hudby. Po šesti kilometrech přibíhám k Zaječímu skoku. Takhle brzy po ránu jsem tady nikdy nebyl. Jdu až ke kraji skály a chvíli se kochám.

Vracím se na stezku, která mě donese do Rantířova. Ze Zaječího skoku je to do Rantířova skoro pořád z kopce. Využívám to k odpočinku. Stejně se nedá běžet nějak rychle. Cesta je samý kořen a plná mokrých kamenů.

Osmý kilometr. Rantířov už je na dohled. Skoro už ani nemrholí. Běžím kolem hřiště, míjím kulturák, který má svá šťastnější léta ji dávno za sebou. Pamatuji si ho ještě jako novou a moderní budovu. Běžím kolem hospody, kde čas zapracoval zcela opačným směrem. Za mého mládí šlo o hospodu čtvrté cenové skupiny, kde se desítka čepovala za korunu sedmdesát a skoro žádný večer nechybělo několik kytar, mandolína a dokonce ani housle. Sakra, to byly časy.

Běžím dál pod viaduktem, kolem zahrádek a odbočuji směrem na Bradlo. V nohách mám už skoro deset kilometrů. Konečně mám pocit, že se dostávám do rytmu. Teď mě čeká nejtěžší úsek. Z Rantířova až na Vysokou je to pořád do kopce. Jestli to dám? Nevím, ale je to výzva. Při většině běhů mám po desátém kilometru barák už na dohled (obrazně).

No nic, zatím to jde. U rybníka na Bradle mám za sebou jedenáct kilometrů. Cesta ale pokračuje pořád dál a pořád vzhůru. Na třináctém kilometru přebíhám výpadovku na Pelhřimov. Dnes poprvé jsem rád za to, že je doprava řízena kyvadlově. Když dobíhám, vidím projíždět posledních pár aut od kruháče. Super, teď mám na chvíli silnici jen pro sebe.

Za silnicí zapínám empétrojku. Sakra, nechápu, proč někdo má potřebu na tak malej displej narvat tolik zbytečných informací. Mačkám jeden knoflík za druhým. Koukám nějaký “root”, teď zase “System Volume”. Jsem pro obnovu trestu smrti pro výrobce týhle šílenosti. Hele, “Run47″! No konečně. Ruším, co jsem nařídil. Trest smrti je absurdní.

Tu hudbu nezapínám jen tak. Přede mnou je výběh na Vysokou. Dva kilometry pořád do kopce, pokud zapomenu na ty tři, co už mám za sebou. Techno je super! Znovu se mi vkrádá myšlenka na trest smrti pro autory něčeho takového. Techno vystřídaly krotitelé duchů. Tak to je ještě na rozčtvrcení, máčení v kyselině a utopení. Takhle skončil Rasputin, ne?

Konečně, rovinka. Pro mě něco jako náhorní plošina! Trochu se za běhu snažím vzpamatovat z těch nastoupaných metrů. Běžím kolem chaty grafické školy. Nikde nikdo, jen dřevěné sochy na mě tupě zírají, co tady blbnu v tom mrholení. Aha, ono zase začalo mrholit. Na větrovku v ledvince kašlu. Ješ tě je to OK.

Na křižovatce Jihlava-Popice-Vysoká-Okrouhlík mám možnost to vzít rovnou domů. K těm šestnácti kilometrům by se připočetlo ještě dalších šest, takže výsledkem by byl pěkný půlmaratónek. Odolal jsem a bez zaváhání přebíhám křižovatku směr Okrouhlík. Po tomto rozhodnutí vím, že běžím něco výjimečného. Pravda, už jsem běžel dvacet pět kilometrů, ale dnes mám za sebou šestnáct kilometrů, šílené stoupání a přitom se cítím skvěle. Po únavě zatím ani slechu.

Na okrouhlík je to pořád z kopce. Super, zase odpočívačka, zase zývačka. Teď je rozhodující, kam se vydám. Červená kulička je vlevo směr Rantířov, modrá směr Čížov. Bez rozmyšlení si vybírám modrou kuličku. Asi jsem se zbláznil, vždyť je to až k celostátně známé chatě pořád do kopce. Další kilometr a půl vzhůru k nebesům. K té chatě. Je to ta, kterou proslavila irácká rodina, která tam dočasně bydlela po té, co ji sem letecky přepravila na dovolenou jedna štědrá nadace. Je to ta rodina, která nešetřila slovy díků, když dostala k trvalému bydlení zbrusu nově zrekonstruovaný byt v činžáku. Tehdy hlava rodiny řekla, že oni jsou z Iráku zvyklí na vyšší standard a že nebudou bydlet v přemalovaném kravíně. A po těchto slovech nastoupili do autobusu a odjeli na fakultativní výlet do Spolkové republiky Německo.

Sbíhám od chaty do Čížova. Netušil jsem, že takový seběh dá tak zabrat. Zatím jsem ten kopec vždycky běžel směrem nahoru. A byl jsem rád, že tentokrát to bude naopak. Ale ouha. Nohy se chtěly nacpat do špiček, snad úplně celé nebo co.

V Čížově mě zastihl dvacátý kilometr. Z Čížova na konec Rančířova to je další dva kilometry, takže někde u rančířovského rybníka mě zastihla pomyslná cílová páska půlmaratonu.

Další kilometr a jsem V Ráji. Ne že jako vidím andělíčky, ale V Ráji s velkým V a velkým R. Přede mnou další velké stoupání. Adam s Evou se dostali z ráje v podstatě jednoduše tak, že sežrali jablko. Já musím vyběhnout pět set metrů stoupání bez jablka a bez Evy.

Po výběhu se řítím starou lipovou alejí dolů do Sasovského údolí. Ty lípy byly staré už když se narodila Marie Terezie. Dole v Sasovském údolí mě zastihla poslední zásadní meta a to dvacet pět kilometrů, Je to, až do dneška, nejdelší vzdálenost, kterou jsem uběhl.

Teď už věřím, že tu třicítku dám. Já ji fakt dám!

Běžím přes Pančavu, kolem Staré plovárny. Kdybych to teď vzal domů, bude mi kilometr chybět a nezbude ani metr na vychození. Takže pod City parkem odbočuji nikoliv vlevo, ale vpravo směr zoologická zahrada. Hele, zase modrá kulička. Dnes mi metrix vážně přeje. Dobíhám až k letnímu kinu, které oběhnu a vracím se zpět. Rovinka za City parkem je pro mě zakletá. Vždycky mi tam dojde šťáva. Dnes tomu není jinak. V půlce mi dochází šťáva. Naštěstí přesně v okamžiku, kdy se na mých Garminech rozzářilo číslo 30,00. Ještě na volnoběh dobíhám na druhý konec City parku a vybíhám krátký kopeček na silnici. Vypínám hodinky a posledních jeden a půl kilometru se vychodím. Teď přichází k duhu větrovka, kterou jsem celou dobu nechal v ledvince. Oblékám si ji, abych neprochladl. Zrovna začíná mírně pršet. Tak tohle vyšlo úplně parádně.

Ze záznamu jsem zjistil:

Ať je to s tím nastoupáním jak chce, je to skoro kilometr. Tak to je šílené. Ale co, “šílený” je mé druhé jméno. A tady je odkaz na tento běh na Endomondo.


První test Salomon Wings Flyte 2 GTX

9.9.2017

Je jasné, že jsem to nevydržel. Není sice zima ani neprší, ale to přeci nevadí. Nové Salomony se prostě musí zaběhnout, to dá rozum.

Jediné srovnání, které mám jsou osm měsíců rozběhané Asics Gel SOMONA 2 GTX, které po osmi měsících skončili neslavně reklamací.

Hned na úvod musím říct, že Asicsy mi líp seděly než Salomony. Jde jen o pocit. Mám trochu širší nohu a zdá se, že Solomony jsou trochu užší. Po dvou kilometrech jsem to ale přestal vnímat a ani po dvanácti kilometrech to nenechalo na noze žádné následky, takže asi opravdu jen pocit.

Zdá se mi, že u Salomonů mi více vyhovuje podrážka i když tu prověřím až někde v kopcích a lesích.

Co se mi zcela jistě nezdá je těsnost Salomonů, kolem nohy i kolem šněrování. Pěkně vypolstrováno, nikde nic netlačí a téměř žádné místečko, kam by mohl zapadnout zbloudilí kamínek.

Oproti Asicsům jsou Salomony teplejší. Nevím, jestli to je více vrstvami, nebo jinou goretexovou membránou. V Salomonech je noha více jako v peřince, hřejivé peřince. Je ale fakt, že si už nepamatuji pocit s novými Asicsy a srovnávám osmiměsíční Asicsy s fungl novými Salomony.

Každopádně mám boty s goretexem na zimu (letos jsem s nimi běhal i při mínus sedmnácti stupních) a do deště a sněhových plískanic. Na běhání v teple a suchu mám boty co nejprodyšnější a nejlehčí.

Doufám, že napodruhé jsem měl šťastnější ruku a že mi vydrží déle.


Reklamace Asics

6.9.2017

Před měsícem si tak běžím ve svých Asics Gel SONOMA 2 GTX, proběhnu kaluží a najednou vlhko. Teda spíš mokro a hned v obou botách. Kouknu na nohy, jestli jsem si v zamyšlení nevzal normální hadrový kecky. Nevzal, jsou tam Asicsy.

Když jsem doběhl, mrknu na boty a koukám, že obě praskly u malíkové hrany, tedy v místě největšího ohybu. A nejen goretexová membrána, ale i vnější vrstva. Trochu mne zklamalo, že se to stalo u osm měsíců starých bot. Tak jistě, patřily k těm levnějším, ale rozhodně ne levným.

Odnesl jsem je reklamovat. Nechali mě podusit skoro na den celý měsíc i když jen letmý pohled zkušenějšího prodavače stačí na to, že s tímhle fakt nic nenadělají.

Včera mi přišla SMSka, že už! Ta jsem tam dnes běžel. Světe div se, reklamace uznána a mám si vybrat nový boty. Obešel jsem regál s Asicsama a koukal na něco jiného a zároveň cenově dostupného.

Nakonec padla volba na Salomon WINGS FLYTE 2 GTX. Připlatil jsem si pět set korun a doufám, že tyhle botičky se už dožijí konce záruky. Neběhám v nich pořád. Mám je na ranní běhání mokrou travou, na běhání v dešti nebo zimních plískanicích či sněhu. Na běhání v teple a suchu mi stačí botky za několik set.

Hned zítra je vyzkouším. To mi samo nedá i kdyby bylo sucho.


Trampský širák 2017 a Olympic

3.9.2017

Trampský širák 2017. Sobotní program ve 12:00 otvírala skupina Olympic.


Tisíc mil

3.9.2017

Dnešním patnáctikilometrovým během jsem dosáhl 1613 naběhaných kilometrů a tím překonal hranici tisíce mil.

Myslel jsem si, že tuto metu pokořím dřív, ale zradila mě kyčel, která mne na měsíc úplně odstavila od běhání a další měsíc mě v něm výrazně omezovala.

Letošní rok bude první, který budu celý běhat, protože jsem začal vloni 10.července.

Dal jsem si cíl naběhat 1200 kilometrů. Dneškem už mám 931, tak snad jsem na dobré cestě naběhat ještě o trochu víc.

Dnes i přes dost nevlídné počasí byla cyklostezka plná běžců. Už se těším, jak jich s podzimem a pak nastupující zimou bude ubývat, až pak ve vánici potkám jen jednoho či dva blázny jako já.


Ciao Elba

27.8.2017


Letní běžecký půst

26.8.2017

Ta kyčel mě fakt už s*ala. Čtrnáct dnů do dovolené a tak jsem si řekl, že těch čtrnáct dnů vydržím bez běhání a vydržet to i na Elbě už nebude problém. S tou Elbou už svému okolí musíme lézt na nervy. Ale je to tam hrozně nakažlivé.

Poprvé jsme tam byli na jeden den v roce 2001 při zpáteční cestě z Liparských ostrovů. Líbilo se nám tam, ale co tak toho můžete stihnout za jediný den. A tak jsme si slíbili, že se sem vrátíme.

Návrat se konal v roce 2008 a pak 2010, 2013, 2014, 2015, 2016 dvakrát a letos. Celkem jsme tedy u břehů Elby přistáli devětkrát. Ještě tak tři roky a doběhneme v délce pobytu i Napoleona.

Celou dobu mě svrběly konečky prstů na nohách a chtěly se proběhnout. Já byl ale neoblomný a vydržel jsem to. Je tedy fakt, že úplně přesně měsíc, který jsem si slíbil a ani o den víc. Hned první den po termínu jsem obul kecky a vyběhl.

Začal jsem pěkně opatrně a pomalu. Nejdříve pět kilometrů, pak šest a nakonec dvanáct. Zdálo se, že je vše jak má být a tak jsem 13.8. si dal testovací desítku a zkusil to co nejrychleji. Rozběh byl skvělý. Nejrychlejší kilometr 3:44. Po jedné míli jsem byl na krásných 4:34. Ještě třetí kilometr jsem se držel na (pro mě úctyhodných) 5:15. Po pěti kilometrech 5:28. To bylo pořád skvělé, ale tak nějak mi pomalu docházelo, že ta druhá polovina bude trochu horší. Nakonec to nebylo tak hrozné a udržel jsem průměrné tempo na 5:36. Rozhodně to byl můj nejlepší běh za celý ten rok a jeden měsíc, co běhám.

Mrcha kyčel se zase druhý den trochu ozvala s jemným protestem. Tak jsem ji vyšel vstříc a na pár dní trochu ubral na vzdálenosti i rychlosti. Dlouho jsem to ale nevydržel. Předevčírem 15,1 km a včera 12,16.

Na začátku roku jsem si slíbil, že letos naběhám 1200 km. Už mi chybí jen 317 km, takže mám splněno nějakých 73% i s tou měsíční pauzou. To není špatné na důchodce čekatele :-)


Po 1 roce

11.7.2017

Tak včera to byl přesně jeden rok, kdy jsem začal běhat. V ten okamžik jsem nevěděl, že jsem “začal běhat”, jen jsem to zkusil. Šlo to a pokračovalo to. Ze začátku jen tak polehoučku střídání běhu s chůzí, ale postupně jsem chůzi úplně vypustil. Tedy ne chůzi jako takovou, ale to prokládání běhu chůzí. Jeden dovršený rok si zaslouží malou rekapitulaci.

Za ten rok:

Osobní rekordy:

Je mi 57 let a právě jsem dokončil první rok běhání. Na začátku jsem ušel 18 kilometrů s tím, že jsem po každých pěti minutách chůze jednu minutu jen o málo vyšším tempem popoběhl. Dnes vše do deseti kilometrů včetně považuji za krátké proběhnutí a opravdu zajímavé mi to přijde až od 15 kilometrů výš.

Přišel jsem na to, že člověk není stroj a že to člověku neběhá každý den stejně. Je to zákon a nemá smysl se ho pokoušet změnit. Přišel jsem na to, že mě nebaví výsledek, když mě nebavil samotný běh, proto nadřazuji vnitřní pohodu při běhu nade vše, tedy i nad výsledek.

Také jsem přišel na to, že běhat rozhodně budu dál :-)

P.S.: Ta fotka vznikla na Elbě taky před rokem. Stejně jako mé běhání vznikla tak nějak nedopatřením. Prostě takové kubistické selfie.


Běhání po zahradě 2 a kyčel

13.6.2017

Poslední dobou každý víkend a někdy i v týdnu se věnuji zahradě. Nejde ani tak o to, aby byla ještě krásnější, ale spíš o to, aby byla alespoň jako před tím. Vlastně by mi úplně stačilo, kdyby ta plocha kolem chalupy snesla označení zahrada.

Po tom, co si z naší zahrady udělal tankodrom jeden šílený bagrista pod záminkou, že nám provede výkop na melioraci, okolí naší chaloupky zahradu nepřipomínalo ani náznakem.

Na obrázku je čerstvě založená skalka, která byla prvotní příčinou celé akce. Nad skalkou vpravo je vidět první hromádky, ke které se nepodařilo dostat bobíkem a musel jsem ji zlikvidovat ručně.

Tady je pokračování té hromádky. Za ní se roztahují dvě další. To já jen, aby bylo jasné, že když tohle máte vzít lopatou přes síto a pak z každé strany síta znovu do kotouče, a taky ten kotouč pak někam odvézt a s tou hlínou a sutí něco udělat, není divu, že to mé tělíčko trochu poznamená.

Předminulý víkend jsem zrušil velkou část té hromady v popředí. Tu a tam jsem si pomáhal palicí, protože se uvnitř schovávaly nejen kameny, ale taky pláty betonu z původní meliorace. Něco (tu zadní hromadu) jsem zrušil i v týdnu. Minulý týden jsem pak zrušil poslední (na obrázku prostřední) hromadu. Jak jsem si pomáhal nohou, tak jsem si udělal od lopaty pěkného modráka. Ještě večer se ozvalo tříslo a druhý den ráno, hned jak jsem vstal, se ozvala kyčel.

Jak se ukázalo, tak kyčel je pěkné klíště. Jak se vás jednou chytne, jen tak nepustí.

Celý minulý týden jsem běhal opatrně. Zpomalil jsem a zkrátil. Vlastně jsem vyběhl jen třikrát ( 9, 5 a 12 km). Střídavě se ozývalo tříslo a kyčel. Po ránu jsem skoro regulérně kulhal.

Tento víkend (ve srovnání s minulými víkendy) jsem si dal odpočinkový. Pořezal jsem pár keřů, vykopal pár pařezů a poodvážel nepořádek, co se za ty týdny nashromáždil. Konečně to zase připomíná zahradu.

Říkal jsem si, že týden běžeckého půstu a dva dny relaxace “lehkou” prací musí stačit a tak jsem včera nachodil sedmnáct kilometrů a uběhl deset.

Asi jsem ne úplně přesně odhadl dobu potřebnou na uzdravení :-) Dnes ráno jsem kulhal skoro půl kilometru, než jsem se trochu rozchodil. Tříslo se už zdá definitivně v pohodě. O levé kyčli se to ale říct nedá.

Cíl je jasný. Tento týden jen relaxační běhání a volné chození do deseti kilometrů denně. Vydržet takto do příštího týdne, kdy máme se ženou týden dovolené, který hodláme strávit na chalupě. Tam jen lehčí práce a celý týden bez běhání. Snad to pomůže.

Na SmashRun mám pro rok 2017 cíl naběhat 1200k s dovětkem, že jsem se asi podcenil. Nyní vidím, že jsem zřejmě byl podvědomě velmi prozíravý a tušil jsem, že své výsledky z počátku roku nemusím být schopný dosahovat po celý rok. Nakonec budu možná muset vynaložit dost úsilí, abych svůj cíl splnil, a pokud se mi to podaří, budu za to velmi vděčný.

Letošní rok bude první, který celý strávím běháním (začal jsem vloni v létě) a tak nemám srovnání a svůj cíl jsem si stanovil odhadem. Uvidíme, uvidíme.


Běhání po zahradě

21.5.2017

Dlouho jsem teď nic nenapsal. Měl jsem teď dvě nové zábavy, které mě zcela pohltily.

Ta první zábava bylo hledání pokladu na zahradě u chalupy. To je legrace, přirozeně. Napadlo nás, že si svažitou zahradu trochu srovnáme a že tím na předem určeném místě vznikne výškový předěl, na kterém vytvoříme skalku. Chtěl jsem se do toho pustit sám a ručně. Nejdřív jsem pokácel keře, které překážely našemu záměru a které tam nebudou. Když jsem se jal dolovat kořeny od prvního z nich, zjistil jsem, že tohle ručně nedám. Ty keře byly obrovské a jak jsem zjistil nejen nad zemí.

Pak kdosi, přišel s tím fantastickým nápadem, že náš problém vyřeší malý bagr. Tak proč ne, že jo. No, a když už tam bude ten bagr, tak by mohl taky trochu hrábnout kolem chalupy, abychom to mohli trochu zmeliorovat.

Malá část výsledku je na prvním snímku. Výkop 18 + 6 metrů. Kolem chalupy byl beton, který šel pryč taky.

A tady nastupuji já betonobijec. Pětikilová palice a kolečko mi byly pomocníci. Výsledek mého řádění je na obrázku níže. Zhruba šest tun rozmláceného betonu svezeného na hromádku.

Tuto hromádku odvezlo jedno auto. Pak nastal problém, kam s těmi hromadami hlíny se štěrkem a kamením. Kvůli tomu přijely dvě šestitunky a bobík. Tři plné valníky toho byly.

Tak to byla ta první zábava. Ta druhá byla viróza, která zapříčinila v prvním týdnu to, že mi valily z nosu dva niagarské vodopády. Blbnout na zahradě se dalo, ale běhat ne.

Po týdnu jsem to zkusil. Uběhl jsem svých standardních 12 kilometrů, ale byl to dost vydřený běh. Tepovka hned vylítla a bylo mi jasné, že nemoc ještě neřekla své poslední slovo. A taky ne. Vrazilo se mi to do průdušek a tak bylo zase po běhání.

Patnáctého večer jsem si řekl, že by to už mohlo stačit a že to chce testovací výběh. Běžel jsem opět svou standardní dvanáctku. Ale řeknu vám, že to byl porod. Dost vydřených dvanáct kilometrů.

Sedmnáctého ráno jsem provedl druhý testovací výběh. Bylo to mnohem lepší. Běželo se mi mnohem líp a lehčeji. Byla to devítka kolem Staré plovárny a dál Sasovským údolím do Ráje a přes Větrník domů. Dokonce jsem si střihnul osobáky na jeden kilometr a jednu míli.

Devatenáctého ráno jsem si vyběhl kolem Staré plovárny. Udělal jsem pár koleček a vrátil se zpět. Ráno před prací se nemůžu úplně zrušit, že jo. To nejde. Bylo to krásných devět a půl kilometru.

Včera jsem si večer vyběhl. Cílem byla standardní dvanáctka kolem ZOO a pak podél řeky až k lávce u Venuše. A po druhé straně zpět. Když jsem vybíhal, tak jsem si říkal, že pokud se mi poběží dobře, mohl bych přidat jedno tříkilometrové kolečko mezi lávkou za Kauflandem a lávkou u Venuše. To by bylo patnáct kilometrů.

Běželo se mi ale skvěle a tak jsem přidal k tomu prvnímu přídavku další kolo. To by už bylo osmnáct. A jelikož se mi běželo opravdu dobře, přidal jsem ještě jedno a udělal z toho půlmaraton. Návrat od Kauflandu je zhruba čtyři a půl kilometru. Když jsem se mrkl na hodinky, vidím, že jsem o trochu rychlejší, než kdykoliv jindy. Takže jsem se při doběhu snažil ten čas udržet. No a povedlo se, takže jsem svůj osobáček posunul o pět minut. Řekl bych, že nemoc je definitivně pryč.

Dnes jsem si dal jen krátkou jedenáctikilometrovou relaxační procházku.


Dva půlmaratony v jednom měsíci? Jasně!

23.4.2017

Teď se mi pár dní nechtělo vyběhnout. Nevím proč, ale nechtělo. Včera jsem se konečně vykopal a vyběhl. Netušil jsem ale, co z toho zase bude.

Tak si to shrňme: 1.4. 10km, 4.4. 12km, 5.4. 25km, 11.4. 18km, 16.4. 12km a včera 22.4. 21km. On ten důvod, proč se mi moc nechce, bude asi docela jasný. Zase řádím jako blázen.

Ty poslední běhy nebyly nijak plánované. Stejně jako včera. Prostě jsem pěkně pomaloučku vyběhl a až v průběhu jsem se rozhodl, kudy se vydám. V okamžiku, kdy jsem odbočil ven z města, tak mi bylo jasné, že z toho bude alespoň čtrnáctka.

Venku je to samý kopec, kořeny, kaluže a trochu toho bláta, to je jasný. Ale to se mi právě líbí. Po zimě strávené na cyklostezce to je nádherná změna.

Ten konec se mi nedobíhal už moc dobře, ale to mi nezabránilo ho trochu natáhnout, aby z toho byl půlmaraton, když už jsem běžel tak dlouho a tak daleko.

Super, skvělé.


Hlavně nic nepřehánět!

16.4.2017

Minulý týden jsem na jeden zátah uběhl 25 kilometrů. Pro někoho možná směšná vzdálenost, pro jiného nedosažitelná meta. Pro mě skvělý výsledek. Minulý rok jsem se dostal na 23 kilometrů, takže se mi podařilo hned zjara posunout metu o dva kilometry.

Tento týden, šest dní po té pětadvacítce jsem si dal 18 kilometrů. Běžel jsem skoro po stejné trase jen jsem si uprostřed zkrátil cestu o kilometr a na konci jsem taky něco ubral.

Pár dní se z toho dostávám. Ne že bych byl z toho nějak rozsypanej, ale tělíčku se jaksi nechce běhat. Prostě na to kašle a já jsem nenašel páky, jak ho přesvědčit. Asi ty dva dlouhé běhy necelý týden po sobě bylo moc. Nevím.

Je tedy pravda, že běhám mnohem víc, než jsem si při plánování roku (plánovat se musí, to je jasný!) dokázal představit. Měl jsem takovou představu, podle loňských čísel, že jednu třetinu odběhám a dvě třetiny odchodím. Zatím je to skoro fifty-fifty.

Ono to taky může být tím, že běhání je prostě zábava sama o sobě. Naopak při chůzi na dlouhé vzdálenosti se člověk něčím musí zaměstnat. Nejlepší je kochat se okolím. To ale přirozeně musí být čím. Jaro, léto a podzim jsou na kochání fajn. Ale jaro se pořádně ještě nerozjelo a už zase vyhrožují zimou.

Když už jsme u té zimy, tak malé zamyšlení nad mým zimním běháním. Běhat jsem začal vloni v létě, takže to byla moje první běhací zima. Za prosinec, leden a únor jsem naběhal 435 kilometrů. Tak moc jsem opravdu nečekal nečekal.

Zpomalil jsem, to jó. Ale jinak pořád dobrý. Oblečení jsem moc neřešil i když letos to mrzlo fakt parádně. Koupil jsem si tubus, kterým jsem si chránil krk a při mrazech pod -15°C jsem ho vytáhl až pod oči. Na hlavu mám čepici. Tenkou, ale mě hlava při běhu pěkně topí, takže nevadí. Jen při větších mrazech jsem přes ni přetáhl čelenku. Na nohách krosovky Asics s Goretexem, tlustší ponožky od Moiry a tepláky (bral jsem je od +10°C do -17°C). Nahoru jsem odhadem natáhl jedno až dvě trička a bundu (od tenké, přes teplákovku až po mišelínku). Jo, a na roce rukavice. Tenoučký, ale většinou stačily.

Moje první zima mě mile překvapila. Naběhal jsem spoustu kilometrů, zima mi nevadila, ani když byla třeskutá. Běhání na ledu a sněhu byl nový zážitek a opravdu mě bavil. Nutilo mě to jinak našlapovat, víc si hlídat balanc. Myslím, že to mému běhání opravdu pomohlo.

Běh ale není zimní sport a tak se už těším, až to jaro propukne naplno a pozvolna se začne měnit na léto.

A co se těch délek jednotlivých běhů týče, tak prostě běhám dál. No a? Asi to bude pokračovat. Vím, že jsou běžci, co běhají z práce domů desítky kilometrů a téměř denně. Vím, že jsou běžci, co běhají i padesát kilometrů a pak také ti, kteří při plánování svých běhů na padesátce začínají. A jsem rád, že někteří z nich jsou starší než já.

Hlavně ať nám to běhá, že jo?


25 kilometrů

6.4.2017

Včera večer jsem si šel zase zaběhat. Neměl jsem předem stanovený žádný cíl “jak” ba ani směr “kudy” vlastně poběžím. Až dole u řeky jsem se zkratovitě rozhodl odbočit doprava a tudíž ven z města.

Vzal jsem to tedy tradičně kolem Staré plovárny, Pančavu a Sasovským údolím. To je moje oblíbená trasa pro takovéto letní ranní běhání. V takovém případě to V Ráji můžu vzít kolem tankových opraven domů, což je pěkná devítikilometrová trasa s dost brutálním převýšením.

Ale nějak se mi nechtělo končit a tak jsem se z Ráje vydal dál k Rančířovu. To už bylo jasné, že z toho bude minimálně čtrnáctka. Čekal jsem na to, co se mnou udělá první hodina běhu. Tam se to vždycky tak nějak láme. Mezitím jsem už ale proběhl Rančířovem a u rybníka místo doprava směrem k Okrouhlíku jsem to vzal vlevo směrem na Čížov. Tak a bude z toho nejmíň osmnáctka, tedy jestli se něco nestane a já nezastavím.

V Čížově začíná ta správná prověrka zbylých sil, pekelně dlouhé a vytrvalé stoupání, které končí nahoře nad Okrouhlíkem u chaty, kterou celostátně proslavili Iráčtí migranti.

Běh kolem Okrouhlíku proběhl bez problémů. I následné mírné stoupání k popické silnici. Pak kilometrová rovinka do Vysoké a kolem zahrádek. No a jelikož nejsme v Alpách (ale platí to i tam), tak když běžíte dost dlouho do kopce, tak musí přijít chvíle, kdy zase poběžíte dost dlouho dolů. No a ta chvíle, jak jistě místně znalí vědí právě za zahrádkami na Vysoké, kdy se pod vámi rozevře výhled dolů na Hosov a vzadu ještě níž je vidět Jihlava.

Já z toho viděl jen světla, protože už byla tma jak v pytli. Natáhl jsem krok a pod sebou jsem v posledních zbytcích světla zaměřoval kamení. Ten sešup do Hosova byl OK. V Hosově se musí překonat docela velké stoupání. Naštěstí ne příliš dlouhé. No a pak už zase sešup až dolů do Jihlavy.

Při tom sešupu má člověk čas na přemýšlení. Koukám na hodinky a vidím, že se blíží osmnáctý kilometr. No tak! Teď to přeci neukončíš!

Asi to byl nějaký zkrat v rozumovým oddělení mého mozku, či co. Přeběhl jsem výpadovku na Pelhřimov a vydal se kolem Polygonu k Rantířovské ulici. Tam jsem se nakrátko připojil k mému kolegovi Vláďovi, který se večerně procházel.

Na Rantířovské ulici mě chytla křeč do pravého chodidla, ale brutální! Snažil jsem se to nějak přeběhnout. Neodradilo mě to, abych, byť kulhajíc, neodbočil po Lípové ulici dolů k řece a neodsoudil se tak k dalším kilometrům.

Až k řece je to pořád z kopce a tak se dá dost odpočívat. Křeč už také polevila. Asi budu muset běhat pořád po rovině. Při běhu z kopce mě totiž napadají naprosté šílenosti. Například v tomto okamžiku mne napadlo, že poběžím, dokud nepřekonám tři hodiny běhu a dvacet pět kilometrů. Takže jsem stopku a následné vychození po běhu zase odložil a proběhl jsem podél řeky po cyklostezce až k benzínce OMV. A pak kolem hřiště Modety k ZOO. To už jsem měl za sebou tři hodiny běhu, ale do dvaceti pěti kilometrů ještě kousek chybělo. Teprve až skoro u staré brány do ZOO se to stalo. Na hodinkách naskočilo číslo 25. Ještě jsem dal sto metrů, aby to číslo nebylo tak trapně “hladké”.

Stopl jsem hodinky a zbylé dva kilometry domů došel, aby se nohy trochu vrátily do normálu.

Takže výsledek 25,1 km a 3 hod 12 min. Zkrátka dlouhý pomalý běh. Taková malá nostalgická vzpomínka na zimní běhání.


Tak už jsem se konečně vymarodil :-)

2.4.2017

Minulý týden na mě pomalu lezla a lezla, až jsem s ní skončil v posteli. Pro někoho možná fajn příběh, jen kdyby nešlo o virózu. Od středy odpoledne jsem se stal jejím vězněm.

Mám takový celoroční plán urazit za rok desetinásobek počtu dnů. Vloni (2016) to vyšlo i trochu přes. Ale vloni jsem začal běhat až v červenci a do té doby jsem chodil. To slovíčko JEN tam chybí záměrně, protože chůze to je prostě bomba. Chodit umí každý, ale přidejte pár (desítek) kilometrů a zvyšte rychlost na pomezí chůze a běhu a lidi začnou padat jak mouchy.

Letos to bude první rok, který celý proběhám (věřím a doufám) a tak jsem si tu porci kilometrů (ten desetinásobek počtu dnů v roce) rozdělil mezi běh a chůzi. Řekl jsem si, že sto kilometrů běhu měsíčně by pro tento rok bylo fajn, takže tedy 1200 km běhu a 2450 km chůze. Běhám trochu víc, ale když mě to tak baví. Chůzi trochu zanedbávám, ale v globále je to v lajně.

O čem jsem to chtěl psát? Aha, o té postelové scéně s virózou. Tak to není vlastně o čem. Jen jsem tak ležel, tu a tam taky pracoval. Mám tu výhodu, že můžu pracovat všude, kde mám svůj počítač, mobil a internet (ten internet se dá na chvilku oželet a bez telefonu je větší klid na práci).

Zkrátka, kdo si počká, ten se dočká. V pátek mi už bylo prdlajs, ale jsem disciplinovaný a tak jsem se úspěšně promarodil i pátkem, ale slíbil jsem si, že je to vážně poslední den v posteli.

V sobotu hned jak se udělalo trochu ráno, jsem vylezl z pelechu, posnídal půl litru vody a kýbl kafe, tak jsem se oblékl a vyrazil na testovací procházku. Bylo nádherně a šlo se nádherně. Po hodině se mi bunda přesunula k pasu a po další půlhodině jsem si vyhrnul dlouhé rukávy u trička, které jsem si vzal, když jsem ještě včera byl ten marod. Nakonec z toho bylo krásných čtrnáct kilometrů s příchodem těsně před obědem.

Povzbuzen dopolední procházečkou jsem si řekl, že na druhém konci dne zkusím pro změnu běháníčko. Nebudu to moc protahovat. Ze začátku si tělíčku moc nechtělo, ale po dvou kilometrech si vzpomnělo, jak že se to běhá a jen s trochu vyšší tepovkou (na to, na jak těžkou pohodu jsem běžel) jsem pokračoval po své klasické devítikilometrovce, plné kopců (asfaltová rovinka je totální nuda). Na konci jsem si ještě udělal mini okruh navíc a běh jsem zakončil těsně po deseti kilometrech.

Ze záznamu jsem nakonec zjistil, že ačkoliv jsem běžel vyloženě relaxačně, výsledná čísla byla mnohem lepší, než jsem očekával.

Ale co hlavě? Hlavně že zase běhám a že mě to nepřestalo bavit.

P.S.: Virózu jsem za celou sobotu nezahlédl. Asi si vlezla do postele s někým jiným.


Tak, a to mám za to...

30.3.2017

Ještě minulý pátek jsem si liboval, jak mi to pěkně šlape a běhá, a že zase s prstem v nose a s palcem v botách udělám svých 310 kilometrů.

Chtěl jsem vyběhnout v neděli, ale ne a ne se vysoukat s postele. Nakonec se mi to podařilo až o půl desáté. Na člověka, který stává o půl sedmé to je tedy dost divný. Ale ani po tom, co jsem se trochu rozhýbal a vlil do hlavy kýbl kafe, se nestalo vůbec nic. Žádný běžecký elán. Nakonec jsem to vzdal a odjel na chalupu, kde jsem potřeboval zničit plochu léta vystlanou několika vrstvami lina a koberců, která sloužila pro starý nafukovací bazén.

V pondělí bez nálady, ale jinak docela dobrý. Naplánoval jsem si, že v úterý hned ráno vyběhnu. Ale ouha, opakovala se neděle. Tedy ne s tou půl desátou, když je ten pracovní den, že jo, ale s tou nechutí se převlíct a vyběhnout. To už jsem se ale taky nějak necítil. Nakonec jsem to po obědě zapíchl a šel domů.

Středa, čtvrtek (tedy dnes) a ještě zítra jsem to definitivně zapíchl v posteli s nějakou virózou, či co to je.

Takže mých 310 březnových kilometrů je definitivně v pr…. No nic. Tři a půl dne odpočinku snad pomůžou a přes víkend (již dubnový) zkusím, jestli jsem to nezapomněl :-)

Jasně se mi ale ukazuje, že když si běhám jen tak pro zábavu, tak plánování je k prdu. A víme přeci, kdy se bůh nejvíc nasměje - když člověk plánuje. Takže to trochu přeformuluji. O víkendu uvidím :-)))


Co tím ku**a sleduje?!

18.3.2017

Tohohle krásného koníka jsem vyfotil dole u řeky na jedné ze svých procházek, kdy jsem se dostal na novou cyklostezku vedoucí podél řeky. Ale podle titulku je asi jasné, že řeč nebude o koních (i když jak se to vezme).

Sedím si tak po ránu klidně na záchodě a slyším, jak si sousedi krásně povídají (v paneláku je všechno náramně slyšet, zvláště pak na záchodě, to asi nemusím nějak zdůrazňovat). Nejsem nijak zvědavý a tak jsem, pokud to jen trochu šlo, neposlouchal.

Tedy až do chvíle, kdy jsem zaslechl jinak zdvořilého souseda říkat: “…jako ten blbec nad náma. Je mu padesát sedm, celej život nevytáh paty z baráku a najednou běhá! Jen co za tou jeho zabouchnou dveře tak se obleče a vyrazí. Co tím kur**a chce dokázat! Co tím sleduje!…”. V tomto okamžiku jsem spláchl.

Kdyby ho to náhodou opravdu zajímalo, o čemž pochybuji, tak se mě mohl zeptat. Já bych mu řekl, že jsem od mala dost hodně sportoval a že má pravdu a od dvaceti sedmi jsem opravdu nedělal nic (myšleno pohybově). Dotáhl jsem to až na bezmála sto kilo a na rudý a zpocený obličej. V tom má soused pravdu.

Co tím ku**a sleduju je to, že se už nikdy nechci cítit tak, jak jsem se cítil tenkrát. A nebylo to najednou. Začal jsem již před pár lety pomalými procházkami netrvajících déle než půl hodiny. Jednou jsem vítězoslavně spočítal, že jsem za tu procházku ušel celé, opravdu celé dva kilometry.

Dnes se nebojím ujít kdykoliv i padesát kilometrů. Vyzkoušel jsem si, co obnáší jít ostrou chůzí šest sedm hodin v kuse. Znovu jsem objevil kouzlo běhání. Ještě v létě jsem nebyl schopný uběhnout celý kilometr v kuse. Dnes uběhnu kdykoliv deset patnáct kilometrů a vím co to znamená běžet v kuse tři hodiny.

Nezajímá mě, co si o mě myslí sousedi, nezajímá mě, jak vypadám. To, co je pro mě opravdu důležité je, jak se cítím. A něco vám milý sousede musím říct i když tuším že vás to nas**e. Cítím se vážně dobře!


Kadence

16.3.2017

Chci mluvit o kadenci kroků při běhu. Fotka s tím samozřejmě nesouvisí i když někdo při běhu možná dupe jak slon. Ale je fajn, když se před rodinnými domky uprostřed Jihlavy prochází slon. Říkám: “čau slone, můžu si tě vyfotit”? “Jasně brácho” s úsměvem odpovídá slon. Tak jsem zmáčkl spoušť.

Ale zpět k té kadenci. My běžící amatéři se od těch pravých běžců prý lišíme kadencí kroků. Zatímco my běháme s kadencí 160 až 170, tak opravdoví běžci 180, 190 i více. Někde jsem četl, že teprve od 183 je to pravé ořechové.

Koukl jsem do svých záznamů. No hrůza! Zjistil jsem, že se nenacpu ani do chlívečku “amatér”. Běhám s kadencí tak 153 až 163. Jó a v zimě, nebojím se to říct, ještě míň.

S blížícím se jarem kadence zase pomalu stoupala. Jednou jsem dokonce naměřil kadenci 166. No bombááá!

Jelikož jsem tvor zvídavý, tak jsem si řekl, že to zkusím. Přešteloval jsem na hodinkách alarmy, což spočívalo ve vypnutí pípání při krajních mezích tepovky, přidal obrazovku s kadencí a aktuálním tempem a vyběhl.

Snažil jsem se držet kadenci co nejvýš. Připadal jsem si jak šílený tanečník na rozpálené peci. Zjistil jsem ale, že se na to dá docela zvyknout. Když jsem doběhl, tak čumím na výsledky a fakt, že to má něco do sebe. Samý osobák včetně nejrychlejších 10 km. Průměrná kadence 180. Tak to taky vyšlo parádně. Místo standardních 12 km jsem dal jen těch deset, což se dá přičíst na vrub toho divného cupitání, které si prostě vyžádalo energii potřebnou na ty poslední dva kilometry.

Další běhy už nehlídám kadenci na hodinkách, ale běžím jen tak. I tak výsledná kadence 175, 176, 176. Už si pomalu zvykám. Nechci dělat závěry ze čtyř běhů.

Dám to mu tak měsíc a uvidíme.


V čem sleduji své běhání

8.3.2017

Když běháte nebo chodíte, časem vás přepadnou otázky, jako kolik jsem toho naběhal tento týden, měsíc a kolik ten minulý. A hele, kolik jsi toho už naběhal za tu dobu, co běháš?

Nechci tady uvádět seznam počítačových aplikací, protože jich stejně většinu neznám. Uvedu jen to, kam jsem se do dnešního dne dostal já.

Úvod

Úplně na začátku jsem jen chodil. Vzdálenost jsem si naměřil na Google mapách a výsledky zapisoval do tabulky. Je to fajn, ale časem člověk zjistí, že krokování v mapách není zase tak skvělá věc, zvláště, když začínáte chodit stále častěji a taky občas těsně před koncem trasování na něco ťuknete a všechno je v pr....

Kapitola první

Pak jsem od ženy dostal sporttester Timex s krokoměrem. Hned jsem ho šel zkalibrovat a následně otestovat. Hned se mi to zalíbilo. Byla to úplně jiná práce. Pár prvních procházek jsem si ještě zkontroloval pěkně postaru. Rozdíl v tom byl na 15 kilometrů tak sto metrů. A je dost pravděpodobné, že větší část tohoto rozdílu jsem způsobil spíš já při trasování v mapě.

Co měl tento sporttester k lepšímu, byl hrudní pás na měření tepové frekvence. Dřív jsem o tom moc nepřemýšlel, ale když už jsem ho měl, tak mi to nedalo a něco si o tom přečetl a šel jsem to pěkně v praxi prověřit. A stejně jako bůh jsem viděl, že je to dobré.

Jeden problém s takovýmto sporttesterem přeci jen je. Nevyřeší zaznamenávání aktivit a taky poskytuje další informace, které jsou hodné zaznamenání a tek se tabulka pěkně nafoukla a řádků přibývalo.

Co se telefonování týče, se mi vždycky líbily věci, co vypadají jako telefon a ne malá kuchyňská digitální váha. Tím pádem mě ta věc s Androidem postihla až když už jsem byl mezi známými za totálního exota. Když už jsem ho ale měl, tak jsem se poohlédl po nějaké apce, která by měřila, zaznamenávala a to včetně GPS.

Kapitola druhá

První, na co jsem narazil byl Runtastic. Vypadal super, ale když jsem ho natáhl do mého telefonu s Androidem 2.4 něco, tak se ukázalo, telefon nestíhá. Maká jak blázen, apka sebou cuká a baterka je za chvíli vybitá. Při první zkušební procházce o délce 12 kilometrů mi před procházkou z nabíječky vyndaný mobil kleknul těsně po desítce. Určitě to nebyla chyba Runtasticu, ale ného předpotopního mobilu, který jsem dostal od pojišťovny k pojistce.

Druhá apka, kterou jsem zkoušel, byl RunKeeper. Mnohem jednodušší. Baterka vydržela i na 20 kilometrů. Problém byl, že mi při měření dvakrát úplně vytuhl a celý záznam totálně v řit.. Zase to asi bylo tím předpotopním Androidem. Ale to by byl čert, abych něco nenašel.

Třetí a jak se ukázalo i poslední (zatím) bylo Endomondo. Můj stařičký mobil ho ani v nejmenším nevyděsil a po ujití i 20 kilometrů se baterka vybila jen z poloviny. Bylo rozhodnuto. Vše, co jsem měl, jsem přeťukal nebo přes GPX přenesl do Endomonda. Časem se ukázalo, že při zapínání občas vytuhl a musel jsem restartovat celý mobil. Na webu jsem se dočetl, že to dělá modul pro načítání reklamy u bezplatné verze. Tak jsem si Endomondo předplatil. Ročně to vyjde na něco přes sedm stovek (což se ukázalo jako nejméně ze všech aplikací, co jsem našel). Bylo po problému a navíc jsem získal pár zajímavých statistik ve webové části Endomonda.

Kapitola třetí

Blížilo se léto 2016 a já mezitím upgradoval svůj mobil na pětipalcové pádlo (Endomondo si dál předplácím, jednak se mi líbí ty statistiky a jednak chci trochu přispět na vývoj). Šedesátka je blíž než padesátka a je pravděpodobnější, že mi za pár let bude šedesát, než že se proti proudu času vrátím k padesátce. Věk s sebou nese rozvahu, moudrost a blbé oči. Ten pětipalec byl nutností, abych na všechno za pochodu viděl. Ale v létě člověk obléká jen sandály, trenky a tričko. Nezkoušel jsem velikost kapsy v mých trenkách, protože už ta představa jak to tam tíží a překáží se mi nelíbila. Vím, existují taková pouzdra na ruku, ale zase tak moc svůj mobil nemiluji, abych jeho stín musel mít obtištěný na ruce i po celou zimu.

Pak jsem je v jednom brněnském frcu uviděl. Hodinky Garmin Forerunner 220. Pravda, šlo o výběhový model, ale ještě se dal koupit i normálně. Např. na Alze je ještě měly za 6.400,-kč. Já je koupil skoro za čtvrtinu a taky úplně nové, ještě nerozbalené. Něco vám řeknu, kdo nevyzkoušel, neuvěří. Prostě paráda. Forerunnery měly taky hrudní pás a tak se na Endomondu začaly konečně ukazovat i tepové frekvence a statistiky. Konečně všechno pěkně po kupě.

Teď už osm měsíců běhám skoro obden a bez svých hodinek si to už neumím představit. Na Endomondu ty statistiky mají přece jen ještě dost velké rezervy. Taky si načítám všechny aktivity automaticky z Endomonda na BezvaBeh.cz, zde ji přidávám do takto vzniklého běžeckého deníku informace o terénu, počasí a tak.

Teď úplně nedávno jsem objevil SmashRun. Importuji si tam běhy přímo z Garminu. Ve free verzi je to sice dost očesané, ale i tak jsou tam zajímavé informace a srovnání. Foto úvodní přehledové obrazovky vidíte v úvodu tohoto článku. Moc se mi to líbí. Možná si to předplatím místo Endomonda, které bych si nechal jen free. Ale to ještě uvidíme.

No a úplně nakonec. Jsem programátor a tak mám místo excelové tabulky i vlastní prográmek, kam si importuji informace z BezvaBeh,cz a to tak, že si nejdříve vyexportuji běžecký deník do excelové tabulky a tu si následně načtu do svého programu.

Takže, .kdyby zítra zmizel internet, tak mám všechno ve svém počítači :-)


Naběháno 1000 km!

4.3.2017

A je to tady! Ať už započítám onen ojedinělý běh z 29.12.2015, po kterém nenásledovalo vůbec nic, nebo to vezmu až od 10. července 2016, kdy jsem začal opravdu běhat, tak je to tady. Dnešním během jsem překonal hranici 1000 naběhaných kilometrů. Když jsem začal chodit, tak jsem byl zvědavý, za jak dlouho ujdu tisíc mil. Teď už to vím. Dvakrát do roka a ještě zbude prostor pro běhání.

Ale, že to vezme takový kalup a naběhám tisíc kilometrů za osm měsíců, tak to jsem vážně nečekal.

Takové výročí si zaslouží trochu té statistiky. Takže:

Chápu, že někomu se ta čísla mohou zdát legrační, ale já jsem na ně pyšný. Před osmi měsíci jsem se pomalu rozbíhal z chůze a při prvních výbězích jsem nedal vkuse ani kilometr. Teď běžím. Možná, že ne rychle, ale běžím a vím, že uběhnu bez problémů 23 kilometrů.

Touto statistikou to nekončí. Kilometry budou přibývat, to je jisté, protože mě běhání opravdu baví. Asi se budou měnit i ta ostatní čísla, ale to není zase tak důležité. Bude mi 57 let a nemám potřebu závodit, nebo soupeřit s kýmkoliv.

Jedno přání bych ale přesto měl. Pominu-li přání, abych mohl běhat i v příštích letech, pak pro letošní rok bych přece jen rád trochu zrychlil a také zaběhl zase o trochu dále.


Pátý půlmaraton jednoho šílence

27.2.2017

Blíží se sedm měsíců od 10. července 2016, tedy okamžiku, kdy jsem se rozhodl začít běhat a také běhat začal. Takže ne, jako v prosinci 2015, kdy jsem zkusil běžet zničehonic deset kilometrů a pak jsem skoro tři dny nemohl chodit. Hned v srpnu jsem zkusil dvakrát překonat onu, pro mne magickou, půlmaratonskou vzdálenost. Bylo to sice indiánským během, tedy v pravidelných intervalech prokládaným chůzí, ale bylo to.

Ten druhý srpnový půlmaraton jsem dal za 2:46:14. Pak jsem to znovu zkusil v září, ale byl jsem ještě o dvě minuty pomalejší a to jsem si říkal, že musím být čistě teoreticky rychlejší, když jsem posunul od posledně poměr běhu ku chůzi. Čas má ale viditelně jiné tabulky, než já. Čtvrtý půlmaraton jsem běžel v říjnu. Tady už je na místě dokonce i slovo běžel, protože jsem ho celý uběhl. Ale ouha, byl jsem zase o nějakou tu vteřinu pomalejší. No, co na to říct, že jo. Je to celkem jasný. Souvislý běh mi bere víc síly než střídání běhu a chůze a tak je souvislý běh pomalejší.

Co s tím? Tak to je taky jasný. Běhat! Zbytek podzimu a celou zimu jsem se věnoval delším pomalým běhům a zvykal své tělo na tento druh pohybu s tím, že na jaře to snad bude znát.

Včera nadešel den D. V jednu hodinu odpoledne jsem vyběhl. Vybral jsem si nekompromisně trasu vedoucí přes samé kopce. Přece nebudu kroužit po cyklostezce kolem řeky. Je tam sice krásná rovinka a po jedné straně i asfalt, ale je tam taky nuda. Je to na sedm koleček a to by má hlava fakt nezvládla.

Hned po několika kilometrech se mi zdálo, že něco není v pořádku a marně jsem čekal na tu běžeckou pohodu, do které se tělo přepne. Asi se rozbil přepínač. No, co už. Běžel jsem dál. Když došlo na ty největší kopce, tak už jsem byl docela vyfluslej. Jednou jsem si chtěl zkrátit cestu kolem řeky a oběhnout tak jedno dost nepříjemné stoupání. Řeka byla ale nějak širší, všude samá voda. Musel jsem to otočit a místo nepříjemného stoupání vyběhnout po čtyřech šílenej kopec. Takže dnes už žádná zkratka.

Když jsem vyběhl na nejvyšší bod, tak jsem už vážně nemohl. Občas jsem na chvíli přecházel do chůze. Pořád jsem si ale hlídal tempo, které jsem chtěl udržet pod sedmi minutami, protože to by pro mne znamenalo úspěch a výrazné zlepšení.

Jazyk vyplazený jak přiotrávený jezevčík, ale teď, když už mám za sebou osmnáct kilometrů to přeci neodpískám. Věřím si, ale při plánování trasy jsem si na závěrečné kilometr dopřál běh převážně dolů z kopců. Nakonec jsem musel udělat dole ještě malé neplánované kolečko, abych dosáhl kýžené vzdálenosti a s radostí přešel do chůze.

Znaven víc, než jsem čekal, ale velmi spokojený. Tempo pod sedm minut (6:54) jsem zvládl a byl z toho krásný čas 2:24:57. Zlepšení o skoro 25 minut. Takže nakonec naprostá spokojenost. Doufám, že se do podzimu ještě o kousek posunu.

Zde je záznam na Endomondu:


Botičky do sněhu a vodičky

18.2.2017

Tak jsem to dnes nevydržel a zase jsem vyběhl. Všude to taje jak vzteklé a o vodu není nouze. Taky jsem odhalil jedno fyzikální tajemství: když na ledové boule dáte trochu vody, tak se z nich stanou slovy Julie Roberts ve filmu Pretty Woman "svině klouzavý" (https://youtu.be/eDXHVF15GIM). Asi trochu mimo, že jo. Souvislost to samozřejmě má. Jednak mé botičky zase tak moc nekloužou a vodičky se taky nebojí.

Ale vezmu to od začátku. Když jsem začal chodit na pomezí chůze a běhu a tu a tam jsem se opravdu rozběhl, pořídil jsem si na to běžecké boty Reebook. Byly opravdu skvělé a nachodil jsem v nich více jak dva tisíce kilometrů.

Nic ale netrvá věčně a když mě opustily, koupil jsem narychlo boty Lotto CrossRide 600. Co bych chodil kolem horké kaše, v souboji se sešmajdanými reebooky to Lotto projelo na celé čáře. Tím prosím neříkám, že Reebook je lepší než Lotto. Možná ano, ale nemohu tak soudit porovnávám-li Reebooky v základní ceně 2400,-Kč s Lotto CrossRide 600 v ceně 1100,-Kč.

Ať jsou Lotto CrossRide 600 jaké chtějí, nic to nezmění na faktu, že jsem je měl na nohou 10.7.2016, když jsem poprvé vyběhl s cílem rozběhat se z nuly na půlmaraton. Nemám na mysli žádný závod, ale prostě jen touhu padesátišestiletého pitomce být i v šedesáti schopen uběhnout půlmaraton. Říkal jsem si, že na to mám čtyři roky, tak to přece nějak dám.

Tak toto jsou oni poté, co jsem je začátkem prosince odložil do botníku s tím, že na chalupu budou ještě dobrý. Na podrážce je viděl, že jsou opravdu a definitivně po smrti. Celkem jsem na nich naběhal 765 kilometrů, což je proti Reebookům méně než polovina. Na druhou stranu se Reebooky jen procházely, zatímco Lotta jsem nutil celou tu dobu běhat.

Pak přišel začátek prosince a s ním i první sníh. Z prvního sněhu má člověk ještě takovou tu dětskou radost. Napadlo ho tehdy tak deset centimetrů. Vydržel sotva pár hodin. Když byl s přeměnou ze sněhu na vodu zhruba v polovině tedy ve skupenství, kterému se říká "sračka" přepadl mě skvělý nápad jít si zaběhat. Když jsem vyběhl, tak to vypadalo ještě docela dobře. Na naší West side dost táhne, takže ta hmota, která připomínala sníh asi jako jablonecká bižuterie diamant, ještě jakžtakž držela pohromadě. Ale jak jsem běžel níž, víc k řece, tak se to měnilo na deset centimetrů vysokou kaluž bez břehů. Prostě to tam stálo a klepalo se to jak rosol na talíři s Parkinsonem. No a do toho já čvacht, čvacht, sakra, čvacht. Kdybych běžel v ponožkách, dopadl bych lépe. Jak je totiž všeobecně známo, voda z ponožek vytýká rychleji než z bot.

Druhý den jsem letěl do obchodu pevně rozhodnutý najít řešení, protože zima teprve řekla své první A a já nehodlám čekat na její B jen v ponožkách. Nakonec jsem si vybral Asics Gel SONOMA 2 G-TX. Do výběrového finále se ještě probojovaly boty Salomon, ale ty Asicsy mi prostě líp seděly. Nevím, jak to ti kluci větnamský číslují, protože tak velký číslo bot jsem si ještě nekoupil. Ale jak jsem řekl, nožičce se líbily. Mají membránu, takže jsou trochu těžší, malinko tužší, ale sucho je sucho. Prý se v nich noha moc potí. To nemohu potvrdit. Zatím jsem v nich běhal při teplotách +5 až -17 a dobrý. Už jsem s nimi naběhal 347 kilometrů, takže fakt dobrý.

Jasně, až pominou ty jarní plískanice, tak se poohlédnu po něčem vzdušnějším a Asics Gel SONOMA 2 G-TX si půjdou až do podzimu odpočinout do regálu.

Ještě k dnešnímu běhu. Vůbec se mi ráno nechtělo a vykopal jsem se až po deváté s tím, že dám jen malý výklus. Nakonec z toho bylo 11,49 km a čtyři osobní rekordy. Takže podle rána těžko soudit celý den.


Jaro se blíží!

17.2.2017

Předevčírem jsem se rozhodl prověřit, jak blízko už je jaro. Teď jsem celou zimu běhal dlouhé a pomalé běhy. Je to fajn, člověk si zvykne běžet dlouho a být celou tu dobu jen sám se sebou. Není nadto o něčem hloubat a najednou ejhle, už je pryč dalších pět kilometrů. Doufám, že mi to pomůže, až bude pěkně teplo a sucho, ale nic ve zlém, už to trvá trochu dlouho.

Ptáci už ráno řvou jak krávy, zima už taky trochu polevila. Tuhle jsem nad kostelem viděl mračno ptáků, kteří přilétli odněkud z jihu a radili se, kam dál.

Předevčírem svítilo sluníčko a vypadalo to, že konečně zase můžu odhodit zimní doplňky a zkusit si skutečně zaběhat. Řekl jsem si, že se trochu potrápím při vyšších tepových frekvencích a tak jsem si nastavil alarm až na 149. Laťku anareobního prahu jsem zády pořád nadzvedával. Pořád jsem čekal, kdy vyplivnu. Doběhl jsem ale celou trasu dlouhou dvanáct kilometrů a kousek.

Pořád jsem měl pocit, že běžím hrozně pomalu. Dobře třetinu jsem běžel po sněhu a ledu. Proti mému očekávání jsem nevypustil páru předčasně a doběhl jsem naplno až domů. Už na chodbě mi mé hodinky Garmin hlásily dva rekordy. Když jsem se mrkl na Endomondo, tak jsem zíral ještě víc. Těch rekordů tam bylo rovnou šest.

Chápu, že ostříleným borcům ta čísla mohou přijít lehce úsměvná, ale pro mne to je malý zázrak.

Takže u mě dobrý. Jaro už musí být fakt blízko.


Běhání po sedmi měsících

13.2.2017

Hned na úvod bych chtěl říct, že pořád běhám. To jen pro pořádek, kdyby si někdo chtěl přečíst jak to zase jeden pitomec vzdal. Takže smůla. Nemám ve zvyku něco vzdávat. Navíc mě to začalo opravdu bavit a vzdávat se něčeho, co vás opravdu baví, nedává smysl už vůbec.

V mém posledním "běhacím" článku Můj první půlmaraton jsem popisoval, že jsem začal běhat 10.července 2016 stylem běh/chůze a v době, kdy jsem ten článek psal jsem dvě minuty běžel a pak čtyři minuty šel. Tenkrát jsem to považoval za zázrak, že jsem takto byl schopný uběhnout půlmaraton.

Měl jsem za sebou jednu dovolenou na Elbě a druhá dovolená na Elbě v první polovině září byla předemnou (kontrolní otázka: hádejte, kam pojedu letos? Ano zase na Elbu :-D )

Postupně jsem posouval interval běhu a chůze. Když jsem po druhé dovolené "přeřadil" na 4,5 minuty běhu a 1,5 minuty chůze, netušil jsem, že jde o poslední interval. Jeden den jsem si vyběhl, jak vždycky a při běhu přemýšlel, co budu dělat, až posunu interval na 5/1, jestli to se souvislým během risknu hned, nebo to ještě posunu na 5,5/0,5. Když přišla první přestávka na chůzi, byl jsem zabrán do svých myšlenkových kreací, že jsem mávl rukou a běžel dál. Když přišla druhá přestávka, ještě jsem to neměl vymyšlené a tak jsem běžel dál. Když jsem to domyslel a rozhodl se, že to se souvislým během zkusím po intervalu 5/1, kouknu na hodinky a čumím jak péro. Zatím co jsem přemýšlel uběhl jsem vkuse 7,5 kilometru! A tak ve mě pomalu (vlastně dost rychle) uzrála myšlenka zkusit těch naplánovaných 13 kilometrů už doběhnout. A pak že plánování je k ničemu. Povedlo se. Tady je odkaz na ten běh na Endomondo.

Hned druhý den jsem vyběhl znovu, zjistit, jestli se mi to jen nezdálo. Nezdálo a pokořil jsem tím během svých pět rekordů. Stalo se tak, že skoro na den přesně po třech měsících, kdy jsem na začátku nebyl schopný vkuse uběhnout ani kilometr (ve skutečnosti ani půl kilometru) jsem byl schopen uběhnout bez přestávky těch kilometrů třináct. Když od toho odečtu ty dvě dovolené, tak se dostanu na dva měsíce z nuly na 13 km. Čekal jsem, že to bude trvat tak rok.

Půlmaratonů jsem zatím odběhal čtyři. Čas stále více než příšerný, ale koho zajímá čas. Pro mě je pořád zázrak, že to jsem schopný zaběhnout vkuse. Zatím můj nejdelší běh měl 23 kilometrů a běžel jsem ho tři a půl měsíce po mém běžeckém začátku.

Kyž přišla zima, říkal jsem si, že to běhání utlumím. No ale říkejte to tvrdohlavému tělu, které si prostě chce jít zaběhat sníh nesníh, zima nezima. Běhal jsem pomalu a co nejvíc mí čas dovoloval. Říkám si, že se mi to běhání v hromadách sněhu a na ledu vrátí lepší stabilitou.

Od začátku února mi pomalu začíná jaro. Venku to ještě není vidět, ale já už ho cítím. Podvědomě přidávám a běhám rychleji a rychleji. Pořád to nejsou časy, které by si člověk vytetoval na hruď, ale jsou lepší a lepší.

Co mám letos v plánu, když se ty mé předchozí splnily tak předčasně. Nu což, dám si zase nějaké ty nereálné a třeba se tentokrát taky splní. Letos se chci zrychlit a taky doběhnout zase o kousek dál. Pro zrychlení se pustím do mých oblíbených intervalů, jen místo běhu a chůze budu střídat běh a ještě rychlejší běh.

Uvidíme. Ale i kdyby to nevyšlo, pořád tu zůstane ten skvělý pocit z běhu.