Archiv 2012 - 2016


Jak jsem začal chodit

20.8.2016

Toto není vzpomínka na devátý měsíc mého života, ale na stále nedávnou minulost. V článku o hubnutí jsem popisoval úplný začátek svého chodeckého úsilí. Jak jsem chodíval nejdříve sporadicky jen o víkendech, pomalu se počet kilometrů zvyšoval, stejně jako četnost mých procházek.

Kolik toho vlastně nachodím? To byla otázka, která mne s přibývajícími kilometry začala zajímat. Krokoval jsem si zpětně své procházky na mapách, zapisoval jsem si zjištěné kilometry do excelové tabulky. Šílené! Jinak se to nazvat nedá.

Pak jsem od ženy dostal sporttester a mé snažení se znásobilo. Vše ale opravdu začalo až s objevením www.endomondo.com. Zde je celkový stav mého procházkového "šílenství":

Vloni, tedy v roce 2015 jsem si řekl, že se budu snažit chodit každý den. Přirozeně, každý den se na procházku vyrazit nepodaří, ale snaha se taky cení. Docela se mi toto předsevzetí dodržovat dařilo a tak jsem v roce 2015 nachodil pro mne neuvěřitelných 2752 km. Počet procházek i jejich délka neustále rostla.

V říjnu jsem si řekl, že zkusím každý měsíc nachodit desetinásobek počtu dní v měsíci. Je to neuvěřitelné, ale daří se mi plnit i toto předsevzetí. Kromě května, kdy jsem měl pochroumanou nohu, jsem nachodil každý měsíc o nějaký ten kilometr navíc. Chodím tedy tak 302 až 369 km měsíčně.

Rok 2016 má 366 dní, takže bych měl nachodit 3660 km. Jestli se něco nepokazí, bude to určitě víc.

Rychlost procházek se také stále zvětšovala, až jsem kolikrát měl sto chutí se rozběhnout. Jednoho dne jsem tomuto pokušení neodolal. O tom ale až někdy příště.


Hubnutí po dvou letech

16.8.2016

Od posledního mého dovětku k článku o hubnutí uplynuly dlouhé dva roky.

Ani se tomu nechce věřit. Co jsem tehdy napsal stále platí a co jsem si naplánoval, to se mě splnilo. Ale i přesto se od té doby mnohé změnilo a spousta věcí je jinak.

Kdybych to býval všechno věděl hned na začátku.

Tak především už neřeším hubnutí jako takové. Ten proces považuji za ukončený. Došel jsem k tomu postupně. Od jara roku 2014 jsem navýšil počet měsíčně nachozených kilometrů. Váha pomalu klesala. Většina změn v jídelníčku, které jsem zavedl v průběhu hubnutí, se ukázala jako trvalá. Už se prostě stravuji jinak. Dávám přednost ovoci a zelenině. Vybírám si potraviny, které jsou nejblíže svému přirozenému stavu. Platí to i u kompletních jídel.

Váha se ustálila mezi 81 a 82 kg při mé výšce 180 cm. Poslední dobou klesá i pod 81, Takže si myslím, že časem ještě trochu klesne.

Ale jak jsem psal výše, hubnutí už neřeším. Chodím 300 až 350 km za měsíc průměrnou rychlostí kolem 6 km/h. 29.12.2015 jsem si šel zaběhat. Uběhl jsem deset kilometrů bez jakékoliv přípravy v zimě dešti a promočený zvenku i zevnitř. Byl to dobrý běh, ale byl to náklad, který jsem neunesl a který mne na dalšího půl roku od běhání odradil.

"Běhací" nálada na mě přišla až v průběhu tohoto července. Do jeho konce jsem naběhat něco přes sto kilometrů. Teď v polovině srpna už mám přes 50 km.

Je jasné, že úprava stravovacích návyků a pravidelné procházky mi umožnily začít chodit mnohem víc, než jsem si dřív dokázal představit a posléze se i rozběhnout. Před třemi dny jsem uběhl svůj první půlmaraton. I to je něco, co jsem si nedokázal představit, že bych to uběhl.

Cítím se skvěle a díky běhání pomaloučku na těle mizí i ty poslední "špeky", co ještě přežily.

Takže co říci závěrem? Snad jen to, že bych to dnes neřešil tak zdlouhavě a složitě. Dnes, kdybych měl zase 96kg (panebože!), tak bych začal chodit, hodně chodit a hned jak by to jen trochu šlo, tak začal běhat. Jídlo bych moc neřešil, protože tělo by si o jiné stravování řeklo samo. Toto zjištění mi trvalo skoro čtyři roky, ale i tak jsem s tím, kam jsem došel nesmírně spokojený.


Můj první půlmaraton

14.8.2016

Včera jsem poprvé v životě uběhl půlmaraton. Časem 2:49:41 sice deset minut před zavíračkou (časový limit na půl maraton jsou 3 hodiny), ale je to tam!

Běhat jsem začal teprve před měsícem ve svých 56ti letech.
Střídám pravidelně běh s chůzí, v čemž mi pomáhají moje hodinky Garmin Forerunner 220.

Před měsícem jsem začal s intervalem běh/chůze 1/5. Koncem srpna jsem interval posunul na 1,5/4,5 a od začátku srpna běhám interval 2/4. Při rychlosti běhu kolem 12 km/h a chůze kolem 6 km/h to znamená, že za dvě minuty uběhnu stejnou vzdálenost, jako následně ujdu za čtyři minuty. Půlku tedy projdu.

Jakmile posunu interval na 2,5/3,5 jsem si jist, že čas bude o něco málo lepší, tedy doufám.

Zde je odkaz na tento běh na endomondu.


Svatý Jakub Jihlava

16.10.2014

Bílý lakový popisovač a černém papíře
29 x 21 cm.


Mých 1000 mil

28.9.2014

Již léta chodím na procházky. No tak procházky, má žena tomu říká pochoďáky. Tuhle se mě někdo ptal, kolikže toho nachodím. Jó, tak to nevím, musím odpovědět popravdě. Vím, že mé trasy měří 10, 15 i 20 kilometrů. Méně jen, když mi je opravdu špatně. Na více už zase v jednom odpoledni není více času.

Nedávno se můj známý Petr Ozogán vydal na závod Craft 1000 miles Adventure. Už počtvrté a letos, jako poprvé a vůbec jako první "pěšák" tento závod dokončil. Smekám před tímto výkonem, protože je pro mne, alespoň v tomto životě, nepředstavitelný. Jeho video najdete zde. Video o závodě jako takovém pak zde.

Ušel jsem už na svých procházkách taky takovou vzdálenost? Jasně, že ne za 20 dnů jako Petr Ozogán, ale třeba za rok nebo dva? Tak to fakt nevím. Proto jsem se včera rozhodl své procházky dokumentovat.

Za ta léta jsem si vytvořil svou vlastní "síť" cest i necest, po kterých kráčím. V každém bodě mám na výběr, kudy dál a tak za pochodu si mohu cestu zkracovat nebo prodlužovat.

Dejte vědět v komentářích, pokud se vydáte "se mnou" alespoň po některých těchto trasách. No a kdyby byl někdo takový, kdo by se se mnou chtěl vydat na procházky ozvěte se (viz kontakty). Vyrážím skoro každou sobotu a neděli někdy mezi jednou a druhou odpoledne. Ale pozor, těch 6 km/hod je opravdu rychlá procházka :-)

Aktualizováno 23.3.2015 Od 15.2.2015 si měřím své cesty pomocí aplikace Endomondo ve svém mobilním telefonu. Zrušil jsem proto svojí tabulku, kterou jsem dříve ručně plnil a vložil jsem je do Endomondo, aby zůstaly zachovány údaje o cestách. Endomondo měří cesty dle GPS a vše zaznamenává do mého profilu na web.

Zde je odkaz: Endomondo


Krátká nedělní procházka

22.9.2014

V neděli odpoledně mělo na Vysočině pršet a tak jsem se rozhodl vydat se na krátkou procházku už dopoledne. Do oběda zbývaly zhruba dvě hodiny, takže žádná dvaceti kilometrová trasa to být nemohla.

Vybral jsem si proto trasu, jejíž délku mám již několikrát prověřenu a která má 12,5 km.

Vede ze Skalky, kolem Citiparku, dopravního hřiště k Staré plovárně. Kolem ní zadem na Pančavu. Z Pančavy přes Sasovské údolí do Ráje. Odtud pak zkratkou kolem tankové opravny a bunkru zpět na Skalku. Jak říkám čistých 12,5 km.

Vyrazil jsem svižně. U Staré plovárny začalo poprchávat, takže jsem se kapkám přesunutím procházky nevyhnul. Právě naopak. Odpolední mrak si to na poslední chvíli rozmyslel a obšťastnil obyvatele Havlíčkobrodska.

Cestou jsem udělal pár obrázků na svůj mobil. V cíli koukám, že cesta trvala přesně 1 hodinu a 40 minut. Průměrná rychlost tedy 7,5 km/hod. Tak to už je dobrý výkon.

Jinak, venku už je spíš listopad, než září. Matka Země prostě kašle na nějaké lidské kalendáře.


Život stromu

12.1.2014

Strom se narodí a krásně se zazelená. Dělá radost oku fotografa, dělá radost hmyzu, který krouží kolem a nemůže se na to krásu vynadívat. Dělá radost ba i větru, který tu zelenkavou vůni roznáší do okolí. Dělá radost také slunci, které při své každodenní pouti oblohou nezapomnělo na něm svým zlatavým okem spočinout.

Zeleně skotačivé mládi však netrvá věčnost. Strom stárne, moudří a mění se v majestátního bohatýra. Vítr už si s ním jen tak nepohraje a jako ozvěna se mu vrací vlastní hlas znásobený korunou hrdého stromu.

Ale ani zralost netrvá věčně. Hmyz už jen tak nepoletuje kolem, ale přímo ve stromu ze zabydluje, staví domečky ba i celá města.

Vítr se snaží ani nedýchat a strom i tak odpovídá smutným skřípavým sténáním. Slunce se snaží dívat se jinam, aby svým pohledem strom ještě více nevysušilo.

Mravencům ale nic z toho nevadí a vesele staví dál svůj příbytek. Bez přestání běhají tam a zpátky. Tam a zpátky. Levá pravá. Budují a budují. Bydlí tam už celé generace. Ani stařešinové si nepamatují, kdy a odkud přišli.

Jen ti opravdu nejstarší si pamatují pověst, že na druhé straně mýtiny stál nádherný statný strom, kde kromě mravenců žili i ptáci a také veverka. Kdo by ale těm báchorkám starců věřil, oni tam sice ještě nebyli, ale jejich otcové ano a ty tvrdí, že co si oni pamatují, tak tam žádný takový strom nikdy nestál.

Poslední dobou se stavbou moc nepokročili, protože je pořád silný vítr. Ven z úkrytu se odvážili jen ti nejstatečnější.

Dnes je vichr obzvláště silný. Celým stromem znějí podivné zvuky. Zvuky, které si nepamatují ani stařešinové. Všichni čekali, až ty divné zvuky přestanou a ani nedutali. Všude se rozléhal pláč malých mravenečků a konejšivé "pššš, pššš" jejich maminek.

Na chvíli se vítr utišil. Už už se zdálo, že zase bude vše v pořádku, ale vítr znovu udeřil svým "vššš, vššš".

A pak to přišlo. Celý svět se otřásl, jako by byl vytržen i s kořeny. Všechny zvuky celého světa se slily do ohromného ohlušujícího řevu.

Žádný z mravenců se nedokázal udržet na nohou. Celé město se rozervávalo na kusy. Jednotlivé části jejich světa se od sebe vzdalovaly nepředstavitelnou rychlostí, oddělovaly matky od jejich dětí a i s nimi navždy mizely ve tmě.

Pak se rozhostilo hrobové ticho. Všude byla děsivá tma. Vše, co znali, celý jejich svět přestal v jediném temném a děsivém výkřiku přírody existovat.

Druhý den ráno pak poprvé shlédli tu hrůzu. Všude těla mrtvých kamarádů. Všude nářek raněných a zoufalé volání přeživších, jak se snažili nají své blízké.

Vojáci jsou připraveni jako první. Rozkaz je jasný, okamžitá a totální evakuace. Už se řadí první skupiny a vydávají se jen s nezbytnými věcmi na pochod.

Když opouštějí rozvaliny vidí, že i z ostatních trosek toho, čemu říkali domov, se táhnou jako provazy zástupy mravenců. Daleko před nimi již jistě jsou průzkumné jednotky, které vyrazily, aby našli všem nový domov.

Naposled se ještě ohlédnou, než jím trosky jejich světa definitivně zmizí za horizontem.

Po několika dnech pochodu se daleko za nimi ozval sotva slyšitelný zvuk motorových pil.


Začal jsem hubnout a ejhle hubnu!

11.6.2013

Mám výšku 180 cm a měl bych tedy vážit bajvoko do 80ti kilo. Když jsem se před třiceti lety ženil, vážil jsem 74. Jó, kde že ty časy jsou. Přestal jsem sportovat, jako programátor jsem toho taky moc nenaběhal a tak šla kila nahoru. Nebylo to hned, ale s každými Vánocemi jsem dvě až čtyři kila přibral. Dlouho se mi dařilo je zase na jaře shodit. A tak léta šla a já se úspěšně každé jaro vrátil alespoň k číslu 82. Ale pak se cosi zvrtlo.

Najednou jsem měl 87 a na jaře jsem se dostal jen na 84. Řekl jsem si: "taky dobrý" a nechal to být. Netušil jsem, že to je jen začátek. Další Vánoce to vyskočilo na 89 a já to zase srazil na 86. Říkal jsem si: "do těch devadesáti to je pořád dobrý" a byl jsem v klídku. Jenže to nějak nevyšlo a najednou to bylo přes devadesát.

"A sakra", vydechl jsem letos posledního února, když jsem se odvážil vlézt na váhu. "Tak 95? To už je trochu moc, ne? Od zítřka hubnu!"

Proč to píšu? Zjistil jsem, že to jde a není v tom žádná dřina. Tedy, není to úplně samo, ale jde to. Prvního března 2013 jsem tedy měl váhu 95 kilo a pevné odhodlání s tím něco udělat. No fajn, to už je skoro deset kilo dole, že jo! Kéž by.

Co mi bylo jasné hned na začátku je to, že to nepůjde nějakou dietou. Bože, nesnáším diety! Musím na to jít z druhé strany. Prostě začnu pomalu měnit svůj jídelníček a přidám víc pohybu a bude. Jaro je ideální, všechno kvete, začíná být spousta ovoce a zeleniny.

První, co jsem udělal je to, že jsem začal víc pít. Do sklenice vody jsem vždy vymáčkl pár kapek citrónu - živého citrónu. Vyřadil jsem mléko, jogurty (nebo spíše ta dochucovadla a dobarvovadla, co drží pohromadě želatinou a ještě něčím, o čem nechci raději přemýšlet). A... nic. Vlastně přece jen něco - cílil jsem se lépe. Ale váha šla dolu jen o půl kila během jednoho celého týdne. Nic moc.

Přidal jsem ovoce a zeleninu. Začal jsem si ji také mixovat. Přidával jsem lžičku medu a trochu těch ovesných vloček. Výsledek byl "úžasný" - pátého dubna jsem měl 96! Tedy o kilo víc, než na začátku. Tak tudy cesta asi nevede.

Pak jsem si řekl, že budu také trochu "naslouchat" svému tělu. Ale nic jsem neslyšel. Pak jsem si jedno odpoledne koupil čabajskou klobásu a celou jsem ji snědl k večeři s třemi houskami. Ta lahoda! Jenže ouha, celou noc se ve mě ta klobása honila s kdoví čím. Měl jsem pocit, že prošťourala úplně všechny zákoutí mých útrob. Ráno jsem byl nevyspalý, nafouklý jak meteorologický balón, pálila mě žáha a vůbec. Střeva se trochu uklidnila až v před obědem. Když jsem stál u okénka a koukal na ty tři nabídky, tak si říkám: "jen nééé maso!" Vzpomínka na klobásu byla ještě příliš čerstvá. A tak, jsem si dal cosi bez masa. Naštěstí chodím do jídelny, kde je skoro vždy jedno bezmasé jídlo a hlavně různé druhy salátů - beru si vždy dva. Už si nepamatuji, co to bylo za jídlo, ale pamatuji si, že mi bylo fajn a dokonce i hodinu po jídle, kdy jinak mívám tzv. postgastrální demenci.

A tak jsem si řek, že to bude další krok. Vynechám přes týden maso. Prostě si na oběd dám bezmasou nabídku. Vynechám maso na snídani i na večeři. Teda až na jednu výjimku a tou jsou ryby. Nemyslím rozemleté ploutve upravené do předsmažených tyčinek, ale normální rybu, tu já fakt můžu.

Každým dnem jsem se cítil líp a váha se pomalu začala vydávat na cestu dolů. Super, u toho to zůstanu. Tu a tam rybička, víkendy nemám úplně pod kontrolou, ale dá se ubrat masa a přidat zeleniny.

Přestal jsem mixovat ovoce i zeleninu. Ne úplně, ale většinou ji jím tak, jak je. Najednou jsem cítil chuť zelené okurky, brambor, rýže. No, páni! Co dál? Ráno jsem ještě jedl rohlík s něčím namazaným a čaj. Vyřadil jsem nejdřív to mazací - máslo, sýr, paštiku a podobně. Suchý rohlík s čajem není žádný zázrak a tak jsem ho vyměnil za banán. Po pár dnech jsem vyměnil čaj za vodu s pár kapkami citrónu. Nakonec jsem vynechal i ten banán.

O víkendech chodívám na procházky do přírody. Nebyly nějak dlouhé, tak dvouhodinové. Přidal jsem na intenzitě i ušlé vzdálenosti. Nyní chodím na procházky od deseti do dvaceti kilometrů pro mne docela pohodovou rychlostí kolem lehce nad 5 km za hodinu (mám krokoměr).

Výsledek se dostavil. 1.5.2013 jsem měl 92 kilo, což je o čtyři kila za necelý měsíc. Někomu se to možná bude zdát málo, ale já nespěchám. Hledám změnu, u které budu moci zůstat.

Teď se zaměřuji na večeře. Večer je hrozné období, kdy člověk může vše, co za den získal, zase po pár návštěvách ledničky zahodit. Je to zapeklitý oříšek tyhle večery. Pomalu se ale posouvám i zde. Nejen žádné maso, ale nic těžkého, co by se ve mě převalovalo celou noc. Hodně jsem omezil pečivo a taky chleba. Vlastně za celý týden sním tak jeden dva rohlíky a jeden dva krajíčky chleba.

Na den dětí jsem vážil 89 kilo. Nejen pro děti, ale i pro mě to byl svátek. Po několika dlouhých letech je na začátku osmička.

Posledních deset dnů se mi nějak nedaří. Váha šla dolů jen o půl kila. Ale mě to nějak nevzrušuje. Když táhnu do práce kufr s počítačem, který má sedm kilo (ne počítač, ale celý kufr) tak si s úsměvem říkám, že teď vlastně táhnu o jeden kufr míň. A je to opravdu znát. Cítím se fajn. Hodně jsem se zklidnil. Procházky se prodloužily. Teď jsem několikrát šel dvacet kilometrů v kuse. Začal jsem lehce cvičit.

Začínám mít rád tento svět, začínám zase mít rád sám sebe. Cítím, že i toto mne posune o kousek dál. Napíšu o jaký, až to poznám a v sobě zpracuji.

A co vy a hubnutí?

Komentáře ze starého webu:

Ivo Štolpa 27. října 2013 16:38

Uplynulo pár měsíců a tak mohu přidat pár vět. Podzim přináší změnu jídelníčku a je to tak správně. Cpát se banánem při olověné obloze a teplotě blížící se nule mi prostě nedává smysl. Psal jsem, že na den dětí jsem měl 89 kilo. Dnes, 27. října 2013 mám o dalších pět kilo méně a vážím 84 kilo. Váha však není to hlavní. Důležité je, že se cítím mnohem lépe, než letos na jaře, kdy jsem s touto změnou začal.

sheepeck 18. února 2014 22:32

Parádní pokrok.

Taky jsem začal zeleninovými obědy (teď na jaře tomu budou dva roky). K tomu jsem po roce začal radikálně vynechávat sladké, kterým jsem se cpal celý život, kávu se naučil bez cukru. Začal jsem chodit do posilovny - tak dvakrát až čtyřikrát týdně. Na začátku jsem byl taky nad 90 kg - při výšce 184. Snídaně nyní vynechávám, obědy pořád zelenina, největší nálož si dávám večer po cvičení - dvě večeře. :-) No, a dneska mám 79 kg, takže super. Doporučím na netu popátrat po tématu přerušovaných půstů. Hodně funkční záležitost.

Ivo Štolpa 21. února 2014 8:55

Děkuji za komentář a inspiraci. 1.3. to bude rok, co jsem začal. Na cvičení zatím nedošlo, ale chodím na dlouhé i dvacetikilometrové procházky, tedy spíš pochodová cvičení, protože chodím průměrnou rychlostí 5,2 km/hod. Večer jím kolem šesté a pak až obědvám. Držím tak každodenní osmnáctihodinové půsty :-) Na obědy stále chodím do jídelny domova mládeže, takže skladbu nemám tak úplně pod kontrolou, ale nandám si vždy dva zeleninové saláty a z těch třech jídel si vždy něco přijatelného vyberu. Odpoledne a večer už jen ovoce a zeleninu. Ale zase to nějak nehrotím, a když mě někdo pozve na večeři, tak neodmítnu :-) Těším se na jaro na na druhý rok. Nevím, kam mě zavede, ale vím, že to bude dobré.

sheepeck22. února 2014 0:21

18 hodin půst je dost dobrý čas. A ty pochoďáky taky. Tak to už jsou ty kila hodně daleko za vámi a jestli nepolevíte, tak už vás nikdy nedohoní. :-)

Ivo Štolpa 27. února 2014 9:25

Děkuji za pochvalu. Občas polevím, to ano. Nerad totiž dělám věci násilím a to ani ty dobré. Když vybočím moc, tak mi pak není dobře a já mám rád, když je mi dobře. Občas zjistím, že mi už nedělá dobře, co jsem jedl nebo dělal dříve a tak to vyřadím. Takto se posouvám dál. Nevím, jestli dopředu, ale určitě jinam. Žijeme v trojrozměrném světě (možná) a tím pádem existuje více směrů než vpřed. Koneckonců stačí si lehnout na záda do trávy a slovo vpřed dostává hned jiný nádech :-)

Ivo Štolpa 15.září 2014

Letošní jaro a léto se moc nepovedlo. Tedy, co se týká hubnutí. Po Vánocích, kdy jsem přibral 2 kg (i když to je o polovinu méně, než v předchozích letech) jsme měli úmrtí v rodině. Ten stres a jeho mírnění sladkostmi mi přihodil další 2 kg :-( Když jsem se z toho dostal a začal zase "sekat latinu", tak dlouho nic. Organismus jsem měl totálně rozhozený. Nepomohlo ani 14 dnů na Elbě se spoustou zeleninových salátů. Naopak kila šla zase nahoru. Už jsem si chtěl začít zoufat, když tu poslední srpnový týden se cosi změnilo. Úplně jsem cítil, jak to uvnitř začíná všechno fungovat. Denně jde váha dolů tak o 20 dkg. Všechno se teď ve mě usmívá. Už je všechno tak, jak má být :-)


Zaječí skok - sobotní procházka

13.5.2013

Vydal jsem se v sobotu na odpolední procházku. Tentokrát jsem nezamířil k Vodárenským rybníkům, nýbrž jako cíl jsem si vybral Zaječí skok.

Proč? Inu, naposledy jsem tam byl jako kluk a mnoho si nepamatuji. Snad jen nervózní až zoufalé pokřikování učitelky, která se obávala, že některé ze svěřených dětí zopakuje onen legendární zaječí skok.

Doma jsem zjistil, že se dá jít ze Staré Hory po červené značce až k Zaječímu skoku a odtud zase dál do Rantířova.

No a cestu z Rantířova jsem již absolvoval mnohokrát - kdysi dávno dokonce naboso - ale to by už bylo úplně jiné povídání.

Den jsem si nevybral nejlépe,protože několik dní před tím pršelo a cesta byla blátivá a rozježděná nákladními auty. Jak jsem o pár set metrů dál zjistil, tato zapadlá část Jihlavy si žádala další elektrické vedení.

Na této cestě nebylo vůbec nic pozoruhodného, jen docela hezké svahy končící v řece. Co mne zaujalo stisknout spoušť mého mobilního fotoaparátu bylo pouze ztrouchnivělé torzo starého stromu - viz první foto.

Když jsem vyšel z lesa, spolu se mnou vyšlo i slunce a bunda šla kolem pasu. Všude kolem spousta květů a radujícího hmyzu.

Vůbec mne nevyvedlo z míry, že cesta se stáčí dolů do údolí i když Zaječí skok by měl být spíš nahoře - kdo by skákal z údolí, že jo.

Cesta se náhle rozdvojovala a červená značka neříkala vůbec nic. Jen si tam tak spokojeně okouněla namalovaná na stromě. Koukám po další značce a nic. Vpravo cesta pokračuje dál do údolí. Fajn, ale já bych raději přeci jen nahoru. Takže dobře tedy, jdu do kopce vlevo.

Jako cesta to sice nevypadá, spíše to je jen vyšlapaná cestička. Všude kolem spousty fialových květů Kostivalu. Tady by si babka bylinkářka přišla na své. Super, jsem nahoře a z prvního stromu se na mě šklebí červená značka.

Ještě pár set metrů a sláva, jsem tam. Tedy alespoň na stromě je cedule hlásající, že se nalézám na Zaječím skoku. Pak nějaké dvě hloupé směrovky, ale kdo by si všímal nějakých směrovek natož, aby si přečetl, co je na nich. Proč, vždyť jsi hrdina! Génius orientace. Ne nadarmo jsi běhal orientační běh.

Rozhlédnu se a vidím malou cestičku bokem. To bude určitě ono. A bylo. Dříve se pod skálou rozprostíraly louky Leopolda Kosovského z Horního Kosova. Dnes je to samý strom, vlastně už les. Výhled se tak roz za rokem stává méně a méně úchvatnější. I když výška je pořád stejně velkolepá. Tedy žádný pohled do hloubi Grand kaňonu nečekejte - jsme u jihlavského Zaječího skoku. Ale těch šedesát sedmdesát metrů také stačí k vyvolání toho podivného šimravého pocitu v žaludku, pokud se postavíte dostatečně blízko k okraji.

Udělal jsem pár fotek. Několik z nich je všude kolem tohoto textu.

Na rozpůleném kameni na kraji skaliska je vyryto spousta nápisů a symbolů. Ten nejviditelnější je "otisk" koňského kopyta. Tato podkova je svázána s pověstí a s důvodem, proč se této skále říká Zaječí skok. Jasně, Zaječí skok a podkova - to je jasné, to dává smysl.

Dává, nedává. Pověst praví (teď jen tak z hlavy) že v Plandrech žil velmi zlostný a nelítostný rytíř. Jednoho dne, když už toho vypil a moc, se rozhodl vyrazit na lov. Vyhnal své poddané a hurá do lesů.

Do cesty se mu připletl chromý stařec. I jeho velmi hrubě "pobídl" zařadit se do houfu nadháněčů. Hon mohl začít. V zápalu honu jezdil rytíř křížem krážem. Poddaní jen taktak stačili uskakovat. Onen stařec byl ale příliš pomalý a rytířův kůň jej srazil a smrtelně zranil. V okamžiku, když starcova duše opouštěla tělo se odněkud zjevil zajíc a pelášil si to mýtinou.

I jal se ho rytíř pronásledovat a na patálii se starcem v tu ránu zapomněl. Zajíc i kůň poháněny skoro šíleným rytířem se hnali a kličkovali mezi stromy. Blížili se ke skalnatému výběžku. Zajíc ale nezastavil a skočil. Rytíř již nestačil koně zastavit a oba se zřítili ze skály dolů a zahynuli. Když umírající rytíř naposledy otevřel oči, zdálo se mu, že na zlomek vteřiny zahlédl zajíce mizejícího v křoví na druhém břehu řeky. Kdo chce, ať tomu věří.

Červená šipka jasně ukazovala směr. a tak jsem se vydal po pěšině dolů. Po pár metrech jsem ještě narazil na další skalní výběžek. Asi bleší skok.

Jdu, jdu. Dlouho jsem již neviděl žádnou červenou značku. To nic, to je dobrý, kdo by se maloval se značkami, když tady není kam odbočit. Cesta končila na prostranství u řeky. Na všechny strany se rozbíhaly další cesta. A sakra. Asi sis ty orientační hrdino měl přečíst ty cedulky nahoře. Přece se nebudu vracet. Tahle řeka protéká Rantířovem a moc dobře si pamatuji, že z Rantířova kolem chat to bylo po proudu. Takže hurá po cestě proti proudu! Jó cestě, spíš pěšince.

Pak jsem na malé mýtince (červenou značku jsem už neviděl víc jak kilometr) jsem narazil na malý pomníček. Na to, že tam byl letopočet 1698, dost slušně zachovaný.

Doma jsem pak zjistil, že je to pomník třem dětem jihlavského pastevce, které se na tomto místě 17.8.1698 utopili při své cestě z Vyskytné domů do Jihlavy. Našel jsem i překlad německého textu. Zde je: "Roku 1698, dne 17. srpna Petra Lehrla městského pastýře v Jihlavě tři vlastní děti Petr Pavel, David a Marta, přicházeje od Vyskytné, zde spadly do vody a své životy zde nechaly. Bůh buď milostiv jejich duším. Jda kolem pomodli se za ně a popřej jim věčný klid." V planderské obecní kronice je pak ještě zapsáno, že kámen byl nalezen v roce 1926 v řece při těžbě písku a znovu vztyčen. Na opačné straně řeky - prý aby duše těch dětí to měly blíže k domovu.

Cesta byla stále horší a horší. Místy jsem již skákal z kamene na kámen. Občas se noha smýkla po vlhkém kořeni. Byl jsem přímo pod Zaječím skokem a obloukem kolem řeky se blížil k Rantířovu.

Hele, nějaká cedule! Nebyla turistická, ale informační, říkala, že je tady rezervace. Fajn, červená značka by se hodila víc. Najednou se les rozestoupil a já vyšel na mnohem větší cestu. A heleme se, červená značka. Teď mi bylo jasné, že jsem ze Zaječího skoku sešel špatnou stranou. Ale neva, zase bych nenašel ten pomníček.

Proti mě se vyřítily dvě turistky s lyžařskými hůlkami - lyže nikde. Jasně, je to skvělá věc, ale já bych si připadal jak důchodce. Šup přes potok a sláva - první chata na obzoru!

Takže teď už vím přesně, kde jsem. Teď už značky nepotřebuji. Minul jsem hřiště, starý "kulturák", pak ještě starší hospodu. Procházím pod viaduktem a silnice do Jihlavy je přede mnou.

Teď už to je domů jen sedm kilometrů. Rantířov a Jihlava jsou si zase o něco blíž, než před lety, kdy jsem tudy šel naposled. Poslední rantířovské domy končí o něco dál a první jihlavské domy zase o pořádný kus blíž.

Nechávám za sebou Státní veterinární ústav a první kapky mě nechávají úplně chladným. Teda spíš stále stejně horkým - těch sedm kilometrů je skoro pořád do kopce a můj "motor" má asi děravý chladič - jinak to nechápu.

Ještě potkávám starého známého. Vše je OK práce i děti - fajn, hned mi je líp. Teď už prší docela hodně. Snažím se přilepit kapuci k hlavě, ale vítr na to má jiný - zcela opačný - názor. Nechávám kapuci kapucí a zahýbám domů. Doma je taky všechno OK - jen pes udělal další loužičku. Vysvětlil jsem mu, že se to nedělá a ještě jednou, tak tu louži s ním vytřu, vyždímám a spláchnu. Myslím, že mě pochopil. Dokonce mám pocit, že jsem zahlédl náznak úsměvu v jeho bílými chlupy zarostlé tváři. V tom jsme na tom stejně.


Automatická kresba

24.4.2013

Uhlová tužka na papíře
29 x 21 cm.


Můj nejmilejší pohled na Jihlavu

15.10.2012

Kdysi, v roce 1975 (bylo mi 15 let) jsem namaloval kousek Jihlavy z nezvyklého pohledu. Někteří mí spolužáci ze střední školy si ten obraz možná pamatují, protože jsem s nim přijel a domalovával ho až tam.

Původně měl zlatý rám, který zdědil po Leninovi. Dnes už je dost starý na to, aby si zasloužil svůj vlastní rám.

Dodnes ten pohled miluji a často se na ono zvláštní místo vracím. Přikládám foto z letošního února (2012), kdy byly světelné podmínky srovnatelné s obrazem. A také jednu fotku veselejší z 30.9.2012.

Moc zásadního se od té doby nezměnilo. Ubyl jeden dům a pár stromů a koryto řeky bylo vyčištěno.

Dodatek z 1.4.2013: Podle komentářů na FB si spolužáci obraz pamatují - i tu vůni terpentýnu :-)